Iránské revoluční gardy vznikly, aby chránily tamní islámskou revoluci. Teď se ale Teherán snaží vliv revolučních gard omezit – především ten ekonomický. V posledních měsících úřady zadržely několik důstojníků a byznysmenů napojených na vojenské hnutí a další donutily vrátit rozsáhlý majetek. Prezident Hassan Rouhání gardy kritizoval za to, že vytvořily paralelní ozbrojený stát.
Revoluční gardy vznikly v roce 1979 během irácko-íránské války a podílely se na vítězství islámské revoluce v témže roce. Jsou považovány za ochranu režimu islámských duchovních a nepodléhají pravidelné armádě, nýbrž duchovnímu vůdci země, ajatolláhovi Alímu Chameneímu.
„O tom, co se bude dít po smrti Chameneího, se spekuluje už delší dobu. Jedna z variant je uchopení moci právě ze strany revolučních gard,“ dodává k tomu bezpečnostní analytik Josef Kraus.
V rukou gard je íránský raketový program, nechybí jim vlastní pozemní jednotky, námořnictvo, letectvo, rozvědka ani speciální útvary. Jejich síla se odhaduje na 120 tisíc mužů. Mají 300 tisíc rezervistů a kontrolují také milice s více než jedenácti miliony dobrovolníků.
Peníze berou gardy z obrovského množství íránských podniků, které buď přímo vlastní, anebo jsou na ně napojeny. Hodnota jejich impéria se odhaduje na sto miliard dolarů. Gardy podnikají v těžebním a petrochemickém průmyslu, zdravotnictví, rejdařství nebo zemědělství. Staví také silnice a v roce 2009 koupily státní telekomunikace skoro za osm miliard dolarů.
Podnikání gard spustil ve velkém současný velitel, generálmajor Muhammad Alí Džafarí. Tento zastánce tvrdé linie stojí v jejich čele už deset let, členem revolučních gard je od roku 1981. Založil „strategické centrum“ pozemních jednotek, kterému i velel.
Prezident země nemá na gardy prakticky žádný vliv. „Tím pádem se dlouhodobě snaží jejich vliv a jejich moc oslabovat, aby si tím pojistil vlastní pozici. Aby minimálně po úmrtí ajatoláha Chameneího nedošlo k nějakému vojenskému puči pod diktátem gard,“ uvedl Kraus.
Země má poprvé po 20 letech ministra obrany
Prezident Rouhání také jmenoval po víc než dvaceti letech ministra obrany. „Je to velice důležitý politický krok. Od roku 1993 v čele resortu obrany nestál nikdo jiný než nějaký generál právě z revolučních gard. Tím pádem fakticky došlo k tomu, že standardní armáda byla podřízena moci revolučních gard,“ vysvětlil analytik.
„Nyní tedy prezident dokázal prosadit, a to i za přispění íránského parlamentu, člověka, který vzešel ze standardní armády, nikoli právě z revolučních gard. Z toho důvodu je pozice prezidenta v rámci ozbrojených složek státu rozhodně silnější než kdykoliv předtím,“ uzavřel Kraus.
