Přesně před půl stoletím odstartovalo Apollo 13. Třetí mise, která měla dostat astronauty na povrch Měsíce, pátá, která se k němu měla dostat. Z rutinního letu se po explozi kyslíkové nádrže stal boj o přežití astronautů. A ztělesnění hesla „Neúspěch nepřichází v úvahu“.
Saturn V s lodí Apollo 13 se odlepil z rampy 39A floridského Mysu Canaveral 11. dubna 1970 v symbolických 13 hodin a 13 minut koordinovaného světového času (UTC). Rutinní mise, která zpočátku americkou ani světovou veřejnost nijak zvlášť nezajímala, už před svým startem narazila na nečekané komplikace.
Šachy s posádkou
Nezvyklá situace se od počátku „třináctky“ odehrávala s její posádkou. Zavedené zvyklosti programu Apollo, podle kterých se záložní posádka o tři lety později stala hlavní posádkou, rozboural ředitel letových operací Deke Slayton.
Ten považoval záložní posádku Apolla 10 za nevhodnou – Gordon Cooper měl podle něj moc laxní přístup k tréninku a Donn Eiselle zas mimomanželský poměr.
Slayton proto sestavil novou posádku ve složení Alan Shepard, Stuart Roosa a Edgar Mitchel. Proti tomu se zase postavilo vedení NASA, které tvrdilo, že Shepard potřebuje víc času na trénink práce na Měsíci.
Tato trojice byla odsunuta na Apollo 14 a „ostrou“ posádkou se stala ta záložní z Apolla 11 – James Lovell (velitel), Fred Haise (pilot lunárního modulu) a místo Williama Anderse, který v té době už v NASA nepracoval, nastoupil Thomas Mattingly (pilot velitelského modulu).
Spalničky a další výměna posádky
Posádka se spolu měsíce připravovala na přistání v hornaté oblasti v okolí kráteru Fra Mauro. Spolu s nimi vždy trénovala i záložní posádka - John Young, John Swigert a Charles Duke. A právě Charles Duke přišel týden před startem Apolla 13 do kontaktu se spalničkami, onemocnělo jedno z jeho dětí.
A tak NASA začala zjišťovat, který z astronautů spalničky neprodělal. Thomas „Ken“ Mattingly neměl vytvořené protilátky, a tak hrozilo, že by mohl onemocnět na cestě k Měsíci.
NASA proto přistoupila k do té doby nevídanému kroku: dva dny před startem vyměnila jen jednoho člena hlavní posádky za jednoho ze záložní. Thomas Mattingly tak start sledoval z řídicího střediska v Houstonu, na jeho místě na špičce Saturnu V seděl John Swigert.
Ten ve spěchu zapomněl v šatně kosmodromu svůj zápisník s úkoly pilota, které měl provádět na oběžné dráze Měsíce v okamžiku, kdy Lovell a Haise budou na lunárním povrchu. A před odletem zapomněl odevzdat daňové přiznání a NASA mu tak vyjednávala odklad.
Mimochodem, Thomas Mattingly nikdy spalničky nedostal a k Měsíci se vydal v Apollu 16. Charles Duke v Hyde Parku Civilizace vzpomínal na to, jak Mattingly celou situaci zvládal: „Nikdy mi nic o spalničkách neřekl. Vím, že byl hodně zklamaný, ale nikdy mě neobviňoval za to, že kvůli mně musel odejít z hlavní posádky.“ Celý rozhovor zde.
Start a výpadek pátého motoru
Start ve 13:13 UTC proběhl bez problémů, až do chvíle, kdy vypadl pátý motor Saturnu V. Čtyři zbývající proto Houston vypnul o chvíli později, aby výpadek dorovnaly. Apollo 13 se bezpečně dostalo na oběžnou dráhu Země a mohlo se vydat na cestu k Měsíci.
Zpočátku se třináctka pohybovala na takzvané bezpečné translunární dráze, stejně jako všechny předchozí mise. Tato dráha v případě potíží zaručovala samovolný oblet Měsíce a návrat lodi k Zemi. Z této dráhy se ale dalo přistát jen v oblastech blízko lunárního rovníku.
Oblast Fra Mauro ležela dál. Proto 30 hodin a 40 minut po startu posádka zažehla hlavní motor servisního modulu a přešla z bezpečné translunární dráhy na dráhu hybridní. Ta umožňovala dosednout v oblasti Fra Mauro, ale v případě komplikací ztěžovala návrat k Zemi. Tam se posádka mohla dostat jen s použitím motorů. Což zásadně ovlivnilo další vývoj.
„Houstone, měli jsme problém!“
Dva dny po startu, večer amerického času 13. dubna 1970, ukončila trojice astronautů živý televizní přenos z paluby, který ale americké televizní stanice nevysílaly, protože daly přednost sportovnímu utkání.
Posádka měla ještě promíchat obsah nádrží s kapalným kyslíkem a kapalným vodíkem. Ty napájely palivové články, které dodávaly lodi elektřinu, ale také vodu a teplo. Šlo o rutinní úkon, od začátku výpravy už posádka nádrže promíchávala dvakrát. Tentokrát ale chvíli poté, co Jack Swigert stiskl příslušné tlačítko, posádka uslyšela výbuch a pocítila nezvyklé vibrace kosmické lodi.
- start 11. dubna 1970 ve 13:13 UTC;
- přistání: 17. dubna v 18:07 UTC;
- velitelský modul: Oddysey;
- lunární modul: Aquarius (Vodnář);
- největší vzdálenost: 400 171 km od Země;
- posádka:
Jim Lovell, velitel
Fred Haise, pilot lunárního modulu
John Swigert, pilot velitelského modulu
V řídicím středisku na 1,8 sekundy vypadly všechny telemetrické údaje. A pak do Houstonu Jim Lovell hlásil asi nejslavnější větu pilotované kosmonautiky: „Houstone, měli jsme problém.“ Ta se často nesprávně cituje jako „Houstone, máme problém“.
Slavná věta pokračovala: „Zaznamenali jsme podpětí v hlavní sběrnici B.“ A rychle následovaly další anomálie: začal výrazně klesat tlak v první i druhé nádrži s kyslíkem, začaly problémy s vodíkovou nádrží, zhoršilo se spojení, výrazně se snížila dodávka elektrické energie, vypojil se jeden z palivových článků. Pak se Jim Lovell podíval z okénka a do Houstonu zněla další šokující věta: „Vypadá to, že z lodi něco uniká, něco vypouštíme do prostoru, nějaký plyn.“
Ochromená loď a klíčový lunární modul
Exploze ochromila velitelský modul Apolla 13 s přístrojovou sekcí. Naštěstí byl k lodi pořád připojený výsadkový lunární modul – astronauti totiž ještě nebyli na Měsíci. Lunární modul mohl velitelskou sekci lodi zastoupit. Posádka na pokyn Houstonu vypnula vše, co šlo, z velitelského modulu přesunula důležité věci do lunárního a následující hodiny letu trávila tam. Astronauti obletěli Měsíc v největší vzdálenosti od Země, kam se dodnes člověk dostal.
Problém za problémem
Posádka se potýkala s množstvím problémů: unikajícím kyslíkem, nedostatkem vody k chlazení přístrojů, nedostatkem energie pro vytápění lodi i základní přístroje. Astronauti museli vypnout vše, co nebylo bezprostředně nutné k přežití.
Za pomoci ručníku, lepicí pásky a dalších věcí, které měli na palubě, museli vyrobit provizorní filtr CO2, protože filtry v lunárním modulu měly jiný tvar než ve velitelské sekci. Řešení techniků NASA, jak dostat čtvercový otvor do kruhového, se stalo legendárním.
Astronauti museli znovu zažehnout motor, aby se dostali na správnou návratovou trajektorii k Zemi, a udělat ještě jeden opravný zážeh. Navíc přistávali v Pacifiku v době, kdy tam bylo vydané varování před tropickou bouří.
Triumfální návrat
Apollu 13 se přes všechny problémy podařilo bezpečně dostat na Zemi. Dodnes se o této situaci mluví jako o jedné z nejvážnějších, která kdy v pilotované kosmonautice nastala. A jako o úspěšném neúspěchu.
Tehdejší americký prezident Richard Nixon po návratu shrnul misi před posádkou takto: „Prohlašuji, že tohle byla úspěšná mise. Průzkum vesmíru je od začátku nebezpečným dobrodružstvím. Mise Apolla 13 ukázala jeho rizika. Posádka Apolla 13 ztělesňuje nadšení a dovednosti a i pod největším tlakem ukázala, jak lze přijmout nebezpečí a překonat rizika.“
