V pravé poledne 25. srpna 1968 se na Rudém náměstí v Moskvě sešlo osm sovětských občanů. Skupina známá také jako „osm statečných“ se posadila na zem a roztáhla plakáty s protestními hesly proti okupaci Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy. Patrně nejznámější z hesel, „Za vaši a naši svobodu“, rozvinul na náměstí fyzik a matematik Pavel Litvinov, v té době jedna z čelních postav disidentského hnutí.
„Znamenalo to, že Sovětský svaz nemůže být svobodný, pokud nebude svobodné Československo,“ komentoval Litvinov svůj plakát před deseti lety v rozhovoru pro Český rozhlas. „Velmi jsem se styděl, že mým jménem, má vláda poslala jednotky, aby potlačily svobodu svého malého souseda,“ vysvětloval svou motivaci k demonstraci.
Roli hrálo také to, že Litvinovův otec bojoval ve druhé světové válce. „Když jsem byl malý, vážil jsem si Rudé armády, vítězství nad nacisty a toho, že k němu přispěl i můj otec. A najednou Sovětský svaz použil armádu k potlačení svobody. Takže to byl velmi silný pocit hanby. A vláda a komunistická strana chtěla říct, že to každý schvaluje,“ řekl sovětský disident.
Litvinov se proto vydal protestovat na Rudé náměstí – a s ním dalších sedm lidí: studentka Taťána Bajevová, anglista Viktor Fajnberg, lingvista Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimir Dremljuga, básnířka a překladatelka Natalja Gorbaněvská a lingvistka Larisa Bogorazová.
Zpráva o okupaci Litvinova probudila
Litvinov se o invazi dozvěděl 21. srpna ráno v bytě Larisy Bogorazové. Chystal se s ní k soudu s disidentem Anatolijem Marčenkem (pozdějším manželem Bogorazové), který byl zadržen kvůli dopisu na podporu pražského jara.
„Přespali jsme u ní, ale v šest hodin ráno volal (disident) Péťa Jakir, který nám oznámil, že naši vstoupili do Československa. Lara mě vzbudila a pustil jsem rádio. Hlas Ameriky rušili, BBC také, takže jsem nakonec pustil moskevské Rádio Maják a jeho slavný výrok o bratrské pomoci,“ vzpomínal v rozhovoru s historiky Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který vyšel v knize Za vaši a naši svobodu.
U soudu s Marčenkem potkal ten den několik dalších známých, kteří se na něj obrátili s tím, aby jim dal vědět, kdyby kvůli okupaci pořádal nějakou demonstraci. Hlavní inspirací ale byla Bogorazová, uvedl Litvinov letos v červnu na debatě v Knihovně Václava Havla.
„Když jsme o tom s Larou mluvili, řekl jsem jí, že mám pocit, že bych o tom neměl říkat všem, protože když to udělám, vytvořím na ně morální nátlak, že já jdu a chci, aby šli i ostatní. Chtěl jsem to říct jen těm, o kterých jsem věděl, že by se rádi přidali, a zmínili se o tom již dříve. Hlavní myšlenka spočívala v tom, že nejsme organizovaní,“ řekl ÚSTRu.
Nakonec padlo rozhodnutí, že se demonstrace uskuteční v neděli (21. srpna byla středa), protože dřív by nestihli informovat ty, které by protest mohl zajímat.
Poledne zvolili, protože „je to dobrý čas a je to symbolické“ a centrum Moskvy proto, že „na Rudé náměstí chodili sovětští občané podpořit sovětskou moc 1. května a 7. listopadu, takže to bylo pravé místo k rozhovoru s ní. Zde se vyhlašovala nařízení a konaly se popravy a manifestace připomínala naši vlastní popravu,“ vysvětlil Litvinov místo a čas konání.
Pár minut svobody
Dne 25. srpna v poledne pak rozvinul na Rudém náměstí transparent s nápisem „Za vaši a naši svobodu!“. Plakáty, propašované na náměstí podle Viktora Fajnberga v kočárku, ve kterém Natalja Gorbaněvská vezla svého tříměsíčního syna, obsahovaly také hesla „Ať žije svobodné a nezávislé Československo!“, „Hanba okupantům“, „Svobodu Dubčekovi!“, „Ruce pryč od Československa!“ a „Ztratili jsme nejlepší přátele“. Gorbaněvská přinesla také malou československou vlaječku.
„Rozhodl jsem, že musíme sedět, protože bude obtížnější nás odtamtud dostat, a navíc kdybychom stáli, bylo by snadnější do nás strčit a povalit nás nebo udeřit do obličeje. Když budeme sedět, je také obtížné tvrdit, že děláme výtržnosti,“ myslel si tehdy Litvinov.
„Byl tam takový schůdek, takže jsme neseděli přímo na zemi. Bylo příjemné, že jsme měli za zády zídku, o kterou se dalo opřít,“ přiblížil Litvinov místo zvané Lobnoje mesto, kamennou plošinu před chrámem Vasila Blaženého, kde se protest uskutečnil.
Trval ale jen chvíli, neboť příslušníci KGB v civilu ho rychle ukončili. Některé z demonstrantů zbili, konkrétně Litvinova mlátili těžkou taškou přes hlavu, a všechny zatkli. Litvinov nedávno uvedl, že věděl, že ho KGB chce zatknut, a byl na to připraven. Ve druhé polovině šedesátých let totiž byl jednou z předních postav disidentského hnutí.
Disidenta z něj udělalo potlačení maďarské revoluce
Litvinov se narodil roku 1940 v Moskvě jako vnuk Stalinova ministra zahraničí a velvyslance v USA Maxima Litvinova. Jeho rodina bydlela „v obrovském bytě ve vládním domě“ a sám Litvinov uznává, že „jsme si žili dobře“ a měli doma třeba i „jablka, která jiné děti ani neviděly“.
Přestože jeho rodiče měli řadu přátel ve vězení a o režimu tak věděli své, se svým synem otevřeně mluvit nemohli. Litvinov byl proto v dětství režimu oddán a „dědečkovi Stalinovi“ věřil tak moc, že na smrt diktátora vzpomínal: „Strašně jsem plakal a byla to pro mě osobní katastrofa“.
Až během tání následujícího po Stalinově smrti mu otec vysvětlil, že „Stalin nebyl úplně dobrý.“ Když v roce 1956 tanky rozdrtily maďarské povstání, znamenalo to „naprostý krach mého komunismu,“ vzpomínal Litvinov v rozhovoru s historiky ÚSTRu.
Po studiu matematiky a fyziky na Moskevské státní univerzitě nastoupil do Akademie věd a přednášel fyziku na Lomonosově chemicko-technologickém ústavu. Na počátku šedesátých let se začal pohybovat mezi disidenty.
V polovině desetiletí se pak začal angažovat na podporu zatčených spisovatelů Andreje Siňavského a Julije Daniela a napsal také dvě knihy popisující procesy s dalšími disidenty, které se šířily v samizdatu. Na přelomu let 1967 a 1968 byl propuštěn nejprve z Akademie věd a poté i z Lomonosova ústavu.
Pět let elektrikářem v dolech
Po protestu na Rudém náměstí byl Litvinov v říjnu 1968 odsouzen k pěti letům vyhnanství. Z moskevské věznice Lefortovo byl eskortován přes Sverdlovsk, Novosibirsk, Irkutsk, Čitu až do městečka Verchnije Usugli na Sibiři, kde začal pracovat jako elektrikář v místních dolech.
Když odmítl nastoupit zvláštní pohotovostní směnu, kterou mu nařídili, aby ho nemohli navštívit jeho kolegové z disentu, přeřadili ho na těžší práci – musel ručně tlačit vozíky s rudou do rafinerie. Kvůli mrazivému počasí dostal těžký zápal plic a podle svých slov málem zemřel, po uzdravení se ale vrátil k práci důlního elektrikáře, kterou vykonával až do roku 1973.
Krátce po návratu z vyhnanství se dostal pod tlak KGB, která mu například znemožnila najít si práci a vyslýchala lidi, které navštívil. Nátlak podle něj ještě zesílil poté, co poslal do listu Washington Post dopis na podporu Andreje Sacharova a Alexandra Solženicyna, a když mu KGB vyhrožovala pracovním táborem, „odkud se jen tak nevrátí,“ rozhodl se pro emigraci.
Odjel do USA, kde se usadil ve státě New York a vrátil se ke své akademické profesi. Od prvních dní emigrace dodnes aktivně vystupuje na ochranu práv vězňů a podporuje hnutí za lidská práva na celém světě.
Litvinov a spol. nebyli jediní
Demonstrace na Rudém náměstí nebyla ojedinělým výrazem odporu proti okupaci Československa v zemích Varšavské smlouvy. Jejich občané protestovali například šířením protestních letáků, psaním nápisů na budovy, vydáváním deklarací či protestními dopisy.
Dalších několik lidí se rozhodlo pro krajní formu protestu a svůj nesouhlas vyjádřilo stejným způsobem jako Jan Palach. Polák Ryszard Siwiec a Ukrajinec Vasyl Makuch se upálili ještě před Palachem. Siwiec v září 1968 na varšavském stadionu a Makuch, který protestoval i proti sovětizaci Ukrajiny, v listopadu 1968 v centru Kyjeva.
Pár dní po Palachovi se v Budapešti upálil Maďar Sándor Bauer, který tak vyjádřil nesouhlas také s přítomností sovětských vojsk v Maďarsku. V dubnu 1969 se v Rize pokusil o totéž Lotyš Elijahu Rips, který díky rychlému zásahu kolemjdoucích přežil.
Podle Ústavu pro studium totalitních režimů jsou zdokumentovány stovky případů občanů zemí Varšavské smlouvy, kteří různým způsobem vyjádřili svůj nesouhlas s invazí. Některé takové případy ze Sovětského svazu, Maďarska, NDR, Polska či Bulharska ÚSTR popsal. Celkem jich napočítal tisíce.
Profily dalších protestujících z Rudého náměstí:
