Před 75 lety se odehrála téměř tříměsíční bitva o japonský ostrov Okinawa, která vstoupila do historie jako nejkrvavější střetnutí v Tichomoří za druhé světové války. Američané se zde vylodili 1. dubna 1945, během bojů přitom ztratili na 12 tisíc mužů, zbytek úmrtí připadl na fanatické japonské obránce a civilisty. Obavy z dalších obrovských ztrát byly jedním z důvodů, proč americký prezident Harry Truman rozhodl na samém konci války o použití nové zbraně – atomové bomby.
Cíl vojenské operace s kódovým označením Iceberg (Ledovec) byl jasný. Na největším ostrově v souostroví Rjúkjú měla po jeho dobytí vzniknout vojenská a letecká základna pro chystanou invazi do Japonska vzdáleného zhruba 500 kilometrů, tedy necelé dvě hodiny letu bombardéru B-29.
Ve chvílích po vylodění si přitom američtí vojáci připadali spíš jako na výletě na atraktivním subtropickém ostrově. Místo nepřítele naráželi jen na zubožené domorodce váhavě přijímající pomoc. V prvních dnech po vylodění na západním pobřeží Okinawy tak byl japonský odpor mizivý.
„Den lásky“, jak vojáci pojmenovali neočekávaný klid zbraní, postupně přerostl v „týdenní líbánky“ a američtí generálové dokonce začali vážně uvažovat o tom, že Japonci vyklidili ostrov bez boje. Nic však nemohlo být vzdálenější realitě, jak se Američané přesvědčili v okamžiku, kdy se příslušníci námořní pěchoty 6. dubna dostali do hornatého terénu v centrální a jižní části ostrova.
Japonci využili středověká opevnění
Velitel více než 100 tisíc odhodlaných japonských bojovníků, generálporučík Micuru Ušidžima, totiž neplýtval silami na zastavení útočníků na plážích, které předtím mohutně bombardovala letadla i lodní děla. Místo toho dovedně využil členitý terén ostrova.
Na nesčetných pahorcích a hřebenech nechal vybudovat stovky odolných a dobře chráněných obranných postavení. Do důmyslného systému zahrnuli Japonci také linii středověkého opevnění a hradů.
Se zuřivým odporem se setkali nejen američtí pěšáci, stejně odhodlaně Japonci útočili také na lodě ve vodách kolem Okinawy. Během „ocelového tajfunu“ bylo do akce nasazeno až 1500 sebevražedných pilotů kamikaze. Spojenci sice ještě před invazí zničili bombardováním většinu letadel na ostrově, Okinawa ale byla v dosahu ostatních pozemních základen.
Čehož Japonci využili. Během bojů pak Spojenci poslali ke dnu největší bitevní loď všech dob Jamato. Z 2767 mužů na palubě se jich 7. dubna 1945 zachránilo jen 269. Další tisíce mrtvých se pak každý den kupily během pozemních bojů na obou stranách fronty.
Pamětníci hovořili o peklu, když vzpomínali, jak rychle se rozkládala těla padlých. Čtyři dny před koncem operace padl 18. června při kontrole první linie generálporučík Simon Buckner, nejvyšší americký důstojník zabitý za války nepřátelskou palbou.
Bitvu nepřežil ani Ušidžima, pod jehož velením Japonci opustili taktiku lidských útočných vln a deset týdnů se bránili „západním způsobem“. V okamžiku, kdy byla jasná porážka jeho sil, spáchal japonský generál 22. června rituální sebevraždu – seppuku.
Tisíce Japonců spáchaly sebevraždu
Vlastní rukou ukončily své životy i tisíce dalších japonských vojáků bojujících do posledního dechu, kteří se tak chtěli vyhnout hanbě zajetí. Američané i proto zajali jen zhruba sedm tisíc osob, zlomek původní stotisícové posádky.
Téměř jedenáct týdnů trvající bitva způsobila také obrovské ztráty mezi civilisty. Jen část přitom zahynula v přímém důsledku bojů. Mnozí zemřeli hlady, když jim Japonci zabrali zásoby, a velká část, vyděšená japonskou propagandou, spáchala sebevraždu.
Brutalita a vysoké ztráty na obou stranách v bitvě vedly nakonec amerického prezidenta Harryho Trumana k výroku: „Nechci žádnou další Okinawu nikde v Japonsku“ a napomohly k jeho schválení jaderného útoku na Hirošimu a Nagasaki.
Japonská propaganda vykreslila Američany jako ďábly
Pamětník bitvy o Okinawu Jasunobu Óširo vzpomínal, že z nebe se sypaly bomby tak hustě, že tomu lidé říkali „ocelový tajfun“. Jako třináctiletý chlapec si tehdy myslel, že život končí. Japonská armáda hnala vesničany do jeskyně, aby spáchali sebevraždu a nepadli do rukou Američanů. Těch se Óširo bál víc než smrti. Propaganda je vykreslila jako ďábly, kteří mu uřežou uši a nos a znásilní ženy. Říkali jim „kozí oči“ – démoni zla, kteří vidí a bojují jen ve dne.
Když Američané hodili dovnitř dýmovnice, jeden japonský voják odpálil granát. Óširovi výbuch skoro utrhl nohy a Američané, kterých se tak bál, ho operovali. „Japonská armáda lhala, že to jsou krutí barbaři. Když si sundali přílby, měli rudé tváře spálené sluncem a vypadali všichni stejně, ale zdravili nás a měli dobré srdce,“ přiblížil.
