Už za necelý měsíc a půl by měla Velká Británie odejít z Evropské unie, jenže stále nikdo neví, za jakých podmínek. Podle spisovatelky žijící v Londýně Ivy Pekárkové se už zdá, že by Britové s výjimkou pár politiků z brexitu nejradši vycouvali, ale cosi jim to nedovolí. O tom, jak snášejí nejistotu a jak se v neustále se měnící situaci orientují, mluvila v pořadu Události, komentáře. Rozhovor vedla Daniela Písařovicová.
Jak moc velkým tématem je brexit v běžných konverzacích v rámci Británie? Když jdete třeba na kávu, večer do restaurace na večeři, bavíte se o brexitu?
No upřímně řečeno, já mám pocit, že je to tam daleko menší téma než třeba u nás. Ale mám z toho celkově pocit, že prostě lidi už toho mají dost. Situace se mění zhruba každou půldruhou hodinu, takže vlastně, abyste to skutečně měla nastudované, tak to znamená, že byste měla číst několikrát denně, být přilepená na obrazovce.
A dokonce jsem zažila takové konverzace, kdy se třeba rodilí Britové, kteří měli včerejší zprávy, hádali s těmi, co měli ty dnešní zprávy, a vůbec si nerozuměli. K tomu tam přijde jiný rodilý Brit a ten má týden staré zprávy a vůbec nevědí, co si navzájem říkají. Takže nikdo neví.
Vy sama jste se s někým kvůli brexitu pohádala?
Upřímně řečeno ne, protože si myslím, že to je téma, kde můj názor je úplně bezpředmětný. Prostě já s tím nic neudělám. Já se můžu pokusit si vyřídit, abych tam směla po případném brexitu zůstat, ale…
A chtěla byste?
Ano, ano, tak určitě. Ale uvidíme, jak to celé bude. Ale co si o tom myslím, je upřímně řečeno úplně jedno, bohužel. Nemohla jsem ani volit v referendu a teď už teda vůbec nemám absolutně žádnou moc s tím něco udělat.
Paní Pekárková, žijete v Británii dlouho, můžete srovnávat, je to vyhrocenější situace, když se jedná o brexitu?
Já si myslím, že ano, že to je zatím nejvyhrocenější, co jsem já osobně zažila. Naposled byla nějaká jednání o to, jaké budou penze, a to bylo velmi, velmi mírné. Myslím si, že to je samozřejmě proto, že to je vyhrocenější situace pro celou Británii. Dneska už se skutečně zdá, že s výjimkou pár politiků typu pana Borise, že snad by opravdu celá Británie nejradši z toho nějak vycouvala. Ale vlastně cosi jim to nedovolí.
Opravdu? Myslíte, že by vzali nejradši zpátečku?
Mám pocit z toho, že takhle by to ti lidé opravdu rádi viděli. Že i ti, kteří by se třeba rádi zbavili nás „Poláků“, jak vždycky říkám, prostě nás legálních přistěhovalců z východnějších částí Evropy, že i ti – normální lidé, nemyslím politici – by nás radši už skousli, než by udělali to téměř nemožné, což je vlastně odpojit Británii nějakým způsobem od Evropské unie. Ostatně se nás už řada odstěhovala díky té hrozbě.
Je rozdíl mezi lidmi, kteří žijí ve městě a na venkově? Ptám se záměrně, protože Dominic Cummings, poradce Borise Johnsona, nedávno novinářům v Británii řekl: Jděte se podívat na venkov, udělejte tam s místními rozhovor a všichni vám řeknou, že chtějí odejít z EU co nejdříve bez zbytečného zdržování.
Obávám se, že na tom něco bude. Ono se stačilo podívat na mapy toho, kde zvolili skutečně brexit. A to jsou téměř výlučně právě takové venkovštější oblasti, plus několik třeba oblastí v Londýně, neřku-li třeba v Liverpoolu, kde právě mají lidé pocit, že se jim tam nedaří tak dobře. A dá se jim asi velmi snadno vysvětlit, byť třeba falešně, že za to může ta Evropská unie, anebo přistěhovalci.
Vy jste zmiňovala nějaké hádky, teď jsme se bavily o rozdílech mezi městem a venkovem. Jak moc je tedy britská společnost rozpolcena a jak se za tu dobu, kdy se o brexitu jedná, změnila a proměnila?
Mně to tam jako rozpolcené nepřipadá, ale říkám, to je prostě můj soukromý názor získaný především z Londýna. I když samozřejmě na vesnici nebo tak se dostanu taky. Ale co jste ještě říkala?
Jak se za tu dobu společnost proměnila, jestli lidé reagují více vzníceně, dejme tomu sousedé už přestávají být poklidnými sousedy, dejme tomu děti různě ve školách, jestli cítí nějaký tlak?
Ano, slyšela jsem spoustu tohohle, ale hlavně těsně po tom referendu, kdy skutečně třeba říkali lidé, že jejich děti třeba právě z Polska nebo z České republiky chodí do školy a tam jim nadávají do ilegálů. A že už jim říkají, tak už každou chvíli budeš muset domů, blbečku, a tak dále.
Ale dokonce mám od těch samých lidí, co jsem třeba měla tyhle informace, pocit, že se to jakoby trošku zase uklidnilo. Že to bylo takové rozvířené, ta, nechci říct nenávist, ale řekněme nedobré pocity vůči těm přistěhovalcům, a že se už to zase znovu trošku uklidňuje.
Dokážete si představit, co bude 31. října?
To si nedokáže představit vůbec nikdo. Já už se nevsázím ohledně brexitu.
To po vás ani nechci.
Ale v daném případě bych se vsadila, že to ještě odloží.
Myslíte si?
Skoro si to myslím, protože zase Boris Johnson nevítězí tak, jak by si přál, a myslím si, že to ještě odloží. Ale třeba se mýlím a vůbec bych se nedivila, kdybych se mýlila. Ale fakt je ten, že se mluví hlavně o nedostatku léků, který, jak se obávám, je ze všech těch hrozivých prognóz asi nejreálnější. Protože pokud se týče léků, které nevydrží – inzulin, některá antibiotika – tak ty zásoby se nedají udělat předem dostatečné pro všechny pacienty a toho bych se skutečně bála.
Četla jsem na internetu text od vás a vy jste v něm psala, že jste byla mnohokrát vývojem brexitu překvapená. Co vás tedy úplně nejvíce překvapilo? Jenom ta změna ze dne na den, nebo tam bylo něco konkrétního?
Úplně nejvíc mě překvapil skutečně výsledek toho referenda, protože všichni odhadovali, že to bude zhruba 52 na 48, ale opačným směrem. Vím, že jsem šla asi ve dvě spát s tím, že ještě pořád se odhadovalo, že to vyjde jako NE, načež jsem se v pět ráno probudila a oni už prostě odhadovali, že to vyjde ANO. To bylo to největší překvapení, jaké jsem zatím zažila.
Potom druhé bylo, když zvolili Farage s tou jeho brexitovou stranou, když vyhrál volby. Tomu se mi taky nechtělo věřit, ale to jsem si dovedla vysvětlit tím, že ti lidé už vlastně jsou tak strašně unavení z toho, jak se to pořád táhne, že už budou rádi, aby se něco stalo.
