V hlavním programu letošního festivalu v Karlových Varech se najde deset titulů, které vznikly v koprodukci České televize. Od zahajovacího životopisného filmu o Zátopkovi přes „artový mainstream“ s Miroslavem Donutilem až po dokumenty o umírání nebo skalním fanouškovi motosportu. Všechny filmy dříve nebo později po uvedení ve Varech zamíří i do biografů. „Sdílený zážitek v kinech nic nenahradí,“ nepochybuje vedoucí Filmového centra ČT Helena Uldrichová. Koprodukční varské novinky přiblížila v rozhovoru.
Všichni znají Donutila a po Varech by mohli znát i Omerzua, přeje si vedoucí Filmového centra ČT
Vary zahájí životopisné drama Davida Ondříčka o Emilu Zátopkovi. Vnímáte tento snímek jako headline z koprodukční tvorby, která je letos v programu Varů zastoupena?
Pokud se nemýlím, Zátopek je první majoritně český film, který festival zahajuje. Premiéra měla proběhnout už před rokem a za tento roční odklad si takovou startovní pozici více než zaslouží.
Co pro film znamená, když má tu čest zahajovat Vary?
Myslím si, že Zátopek přitahuje pozornost nejen proto, že byl vybrán na zahájení Varů. Loni se karlovarský festival nekonal a myslím, že po dvou letech jsou všichni natěšeni, že mohou do Varů vůbec jet, že se mohou setkat s tvůrci, novináři, diváky, že si mohou užít velkou projekci ve velkém sále Thermalu. Věřím, že tuto eventovou událost si Zátopek zaslouží. A příští týden vstupuje i do kin.
Otázka byla myšlena spíše obecně. Zahajování takové přehlídky, jako je ta karlovarská, znamená určitou prestiž. Má to váhu při dalším uvádění filmu v Česku, ale i v zahraničí?
Určitě. Považuji to i za velmi dobrou prezentaci českého filmu pro zahraniční hosty festivalu. Na druhou stranu, je diskutabilní, že by zahajovací titul přitahoval větší pozornost než filmy v hlavní soutěži. Co se týká médií, bude mít dobrou startovní pozici, zkrátka je to ten první film, o kterém všichni budou psát.
Měl Zátopek i ambice dostat se do hlavní soutěže? Nebo na jiný, zahraniční festival?
Od počátku bylo dáno, že o soutěž Zátopek usilovat nebude. Je to tak zcela korektní s ohledem na to, že jeden z producentů, Kryštof Mucha, je zároveň výkonným ředitelem karlovarského festivalu. V tom se snažili být maximálně féroví. Do určité míry volbu Varů ovlivnil i osud premiéry. Ta se stále posouvala a během pandemie jsme přišli o celou řadu festivalů, takže se nabízel start právě na Karlových Varech. Navíc v období po olympiádě. Takže synergie všech těchto okolností nabízela, aby film o Zátopkovi šel do kin až po karlovarské premiéře.
Předpokládám, že jste už Zátopka viděla. Diváci mají od životopisného filmu o atletovi pravděpodobně určitá očekávání. Co na ně „vyběhne“?
Velký emocionální zážitek. Zátopek je přesně film, který si zaslouží velké plátno. Co se týká obrazové stránky, hudby i opravdu mimořádných hereckých výkonů. To, co podstoupili Václav Neužil a Martha Issová pro role Emila Zátopka a Dany Zátopkové, je absolutně neuvěřitelné a neumím to srovnat s jinou přípravou českého herce. Zejména v případě Václava Neužila, protože fyzická proměna, běžecký trénink a čas, který tomu věnoval, jsou neskutečné.
Zátopek je divácky vstřícný film navzdory tomu, že se nevyhýbá nepříjemným tématům a nezjednodušuje. Domnívám se, že osloví jak ty, kteří chtějí být hrdí na slavného olympijského vítěze, tak ty, jež zajímá politické a vztahové pozadí jeho úspěchů.
Trailer: Zátopek (zdroj: ČT24)
David Ondříček a Emil Zátopek jsou jména, která bezesporu přitáhnou pozornost. Méně nápadné pro širší obecenstvo je, že se do soutěže vrací Václav Kadrnka, který s filmem Křižáček v roce 2017 Vary vyhrál. Jakou myslíte, že má ten samý tvůrce šanci získat Křišťálový globus podruhé, notabene s odstupem pár let?
Asi bychom našli v historii karlovarského festivalu režiséry, kteří ho dokázali vyhrát dvakrát. Určitě se to ale ještě nepovedlo nikomu z domácích tvůrců. V tomto směru je to pro Václava Kadrnku velká výzva.
Kadrnka letos uveřejní svou Zprávu o záchraně mrtvého. Zdá se, že se opět drží intimního, rodinného tématu, ne úplně mainstreamově vstřícného. Co se dá říci o tomto filmu?
Zpráva o záchraně mrtvého je velmi subtilní vhled do života těsně před smrtí, či případnou záchranou. Příběh je do značné míry inspirován skutečnými událostmi i v rodině Václava Kadrnky. Určitě takový film na festival patří. Václav je do značné míry unikát, protože jeho první film byl uveden na Berlinale a další dva filmy se dostaly do hlavní soutěže karlovarského festivalu. Jeho tvorba potřebuje poučenější diváky, ale natáčí přesně ty snímky, které mají velký festivalový přesah.
Nemrzí Filmové centrum jako částečného „rodiče“ Kadrnkova filmu, že tento titul není příliš v diváckém povědomí? Že ho docení spíše jen festivalové publikum?
Určitě bych přála i tvůrcům tohoto typu filmů, aby byli známější. Ale kdyby šly dnes do kin některé filmy třeba Františka Vláčila, je otázka, jak velkou by měly návštěvnost. To ovšem neznamená, že filmy spíše pro cinefily nemají právo na život.
Hodnotu těchto snímků tedy vidíte především v nadčasovosti?
Ano, jsou to filmy, které nestárnou a v nichž nové hodnoty člověk objeví, až je uvidí třeba za deset let.
Jde vůbec popularitu podobných titulů zvýšit i v současnosti?
Napadá mě příklad Nabarveného ptáčete. To je bezpochyby typ filmu, který se mohl zdát podle scénáře značně riskantní. Také to byl film, který mířil spíše na festivaly a artovější publikum. Na začátku jsme ještě také nevěděli, jestli se producentovi podaří zajistit hvězdné herecké obsazení.
Filmu se podařil obrovský úspěch, když se dostal jako český zástupce po mnoha letech do hlavní soutěže v Benátkách. A to byl startovací bod pro následující distribuci po celém světě a díky benátské účasti se o něj možná více zajímala i média. V tuzemských kinech Nabarvené ptáče vidělo více než sto tisíc diváků. Takže i takovýmto typům filmů se může podařit velký divácký zásah.
K rodinným dramatům má blízko i další „koprodukční“ filmař v hlavní soutěži Olmo Omerzu. I on by se dal označit za spíše artovějšího tvůrce. Ale nový snímek Atlas ptáků naznačuje, že by se mohl lišit. Už tím, že v jedné z hlavních rolí se objeví Miroslav Donutil.
Olmo si tentokrát zvolil téma virtuální kriminality. Do značné míry je aktuální, protože bohužel řada žen doplácí na svou důvěřivost a přes internet jsou ochotny poslat nemalé finanční částky vzdáleným pánům, které nikdy nepotkaly. Doufám, že to bude nejdiváčtější film Olma Omerzua.
Když jsme se bavili o tom, kam jeho filmy zařadit, producent Jiří Konečný používal termín „artový mainstream“. Zní to jako protimluv, ale Omerzuův styl režie bezpochyby na festivaly patří, a zároveň myslím, že má ambice oslovit širší diváckou obec. Možná i z toho důvodu sáhl po takovém hereckém obsazení. A Mirek Donutil je ve své roli opravdu výborný, s Alenou Mihulovou vytvořili velmi zajímavou dvojici.
Trailer: Atlas ptáků (zdroj: ČT24)
Jak hodnotíte, že Vary spojily soutěže pro hrané a dokumentární filmy? Může to být spíš výhoda, nebo nevýhoda?
Jde o trend, který se objevuje i u jiných zahraničních festivalů. Pokud jsem správně pochopila motivaci karlovarského festivalu, tak chtěli dát dokumentům rovnocenný prostor jako hraným filmům. Když sekce byly dvě, tak mnoho lidí soutěž hraných filmů vnímalo jako hlavní a další sekce byly trochu vedlejší. Pokud spojení pomůže dokumentům mít stejnou míru pozornosti jako hraným filmům, myslím, že je to správně.
Pro porotu to bude ale těžší úkol. Sama bych asi váhala, kdy upřednostnit hraný film a kdy dokument. Možná když vyhraje dokument, nebude to úplně dobrá vizitka pro hraný film, nevím, jak to vlastně číst. Sama jsem zvědavá, co ta změna přinese. A v dnešní době, kdy najít pro dokumenty prostor v rámci klasické kinodistribuce je těžké, to pro ně může být jen dobře.
Z koprodukce České televize se do soutěže dostaly dva dokumenty. Dokument Eriky Hníkové Každá minuta života přibližuje poněkud vyhraněný rodičovský přístup k výchově. Vyzní kontroverzně?
Zvláště v době covidu bylo pro děti těžké najít sportovní vyžití. Na jedné straně je úžasné, že rodiče v dokumentu veškerý svůj volný čas věnují sportovním aktivitám svého dítěte, ale dostávají se na velmi tenkou hranu toho, kdy už není dobře každou minutu využít na trénink. Erika Hníková sleduje život onoho dítěte od narození do zhruba čtyř let. Rodiče se snaží inspirovat příběhem otce Zachy, jemuž se opravdu podařilo svého syna dostat do NHL.
Dokument nabízí i velmi citlivý vhled do rodinných vztahů. Erika nemá zapotřebí doslovně odpovídat na všechna témata, nechává na divákovi, aby se rozhodl, jestli to je, nebo není dobře. Tohle je přesně typ dokumentu, který má diskusi vyvolat.
Trailer: Každá minuta života (zdroj: ČT24)
Zdá se, že přes čáru se dostává i hrdina druhého dokumentu v hlavní soutěži Láska pod kapotou. Je fanouškem se vším všudy. Co o něm dokumentarista Miro Remo ukáže?
Miro Remo se na festival také vrací, ve Varech už uvedl film o Richardu Müllerovi. Hlavní hrdina jeho novinky má dvě vášně: svou přítelkyni a rychlá auta. A velmi vtipně vše ještě glosuje jeho maminka. Kromě zabahněných zatáček je zachycen hrdinův osobní zápas v současném světě.
Trailer: Láska pod kapotou (zdroj: ČT24)
Filmy natočené s podporou České televize se budou promítat i v dalších sekcích. Nelehké téma si zvolila třeba Adéla Komrzý v Jednotce intenzivního života. Týká se paliativní péče.
Považuju tento dokument za nesmírně důležitý, protože Adéla s velkou empatií ukazuje, že smrt není dobrá nebo špatná, ale lze lidem, kteří odcházejí, tu cestu ulehčit. Našla dva doktory, kteří ji učí, jak komunikovat s umírajícím i rodinou. Je to velmi otevřená zpověď.
Považuji za důležité, aby Jednotku intenzivního života viděli všichni, protože ať se nám to líbí, nebo ne, ten okamžik se stane každému, a je velmi těžké se na něj připravit, ať už se to týká nás, nebo někoho z našich blízkých. A i tento film může vyvolat debatu. Máme skvělé doktory i zdravotnictví, ale ne vždy všichni lékaři jsou schopni citlivě v takových situacích komunikovat.
K takovým tématům je těžké najít správný přístup, aby nesklouzla k voyeurismu. Napomůže podpora České televize, aby se citlivé téma udrželo v hranicích vkusu?
Přístup k umírajícím je se vším všudy veřejnoprávní téma. Bude tu snaha tento film distribuovat specifickými projekcemi, které budou doprovázeny debatou a vysvětlováním. Stejně jako byli v minulosti nesmírně důležití Šmejdi nebo nedávno dokument V síti, jimž se podařilo rozvířit obrovskou diskusi. Díky dokumentu Šmejdi došlo i k legislativní úpravě. Nevím, jestli bude mít tak velký divácký zásah Jednotka intenzivního života s ohledem na téma, ale je to film velmi důležitý.
Shodou okolností v době, kdy se vyostřila situace v Afghánistánu, se ve Varech promítá animovaný snímek Moje slunce Mad. Příběh Češky, která odjíždí do Kábulu za svým manželem. Natočila ho Michaela Pavlátová. Do jaké míry vychází ze skutečných událostí?
Moje slunce Mad přednedávnem vyhrál na festivalu v Annecy, což byl obrovský úspěch. Je inspirován knížkou Petry Procházkové, která v Afghánistánu několik let žila. Film vznikal osm let a je dnes mnohem aktuálnější než v době schvalování. Musím říct, že když se dívám na aktuální zpravodajské záběry, tak mě mrazí.
Festival ve Varech je první velkou filmovou událostí po pandemii. Jak se z koronavirové krize vzpamatovávají tvůrci i diváci?
Pandemie velmi ovlivnila celou filmovou branži. Myslím, že nikdo z nás si nedokázal představit, že kina budou zavřená deset měsíců. Tržby z kina klesly loni na pětatřicet procent oproti roku 2019. Pro filmové producenty je to přitom poměrně zásadní příjem k financování dalších projektů. Dostali jsme se do situace, kdy na uvedení čeká dlouhá fronta filmů. Často v krátké době po sobě, což se bezpochyby na konečných výsledcích návštěvnosti projeví. Ale já věřím, že sdílený zážitek v kině nic jiného nenahradí.
Na které koprodukční filmy ČT mimo Vary by si tedy teď lidé měli koupit lístky, aby českou kinematografii podpořili?
Filmem, který dokáže lidi zbavit starostí a potěšit ducha, je bezpochyby komedie Patrika Hartla Prvok, Šampon, Tečka a Karel. A filmem, na který bych si přála, aby se diváci přišli podívat, je určitě nový snímek Jana Prušinovského Chyby. Choďte do kina, těšíme se na vás.