Praha – Tramvaje Tatra T3 jsou dodnes rozšířeny v mnoha městech světa. Jejich sláva ale jako by i v „rodném“ Československu dala zapomenout na jejich předchůdkyně, typ T1, bez kterých by „tétrojky“ patrně vůbec nebyly. Poslední tramvaj tohoto typu opustila pravidelný provoz v pražských ulicích 25. ledna 1983.
Tramvaje typu T1 (původně označované jako TI) znamenaly pro tramvajové provozy v Československu přelom, bez kterého by dost možná všechny zanikly. Konstruktéři ve smíchovské Tatře se pro konstrukci nových vozů inspirovali ve Spojených státech. Tam již před druhou světovou válkou vznikaly tramvaje koncepce PCC, kterou na přelomu 40. a 50. let v Tatře přejali. Tramvaje T1 tak měly dva dvounápravové otočné podvozky a čtyři trakční motory, byly jednosměrné a americkými vozy se inspirovala i podoba jejich vozové skříně – byla celokovová svařovaná se třemi skládacími dveřmi. Oproti svým nástupkyním T2 a hlavně T3 byly „téjedničky“ užší a měly jinak uspořádaný interiér – zatímco novější vozidla měla již sedačky za sebou, ve vozech T1 si cestující sedali na podélně umístěné lavice (tak jako v ještě starších tramvajích).
Pražští cestující se tramvají T1 mohli poprvé svézt 22. listopadu 1951 při předváděcí jízdě, v následujícím roce už se první vozy objevovaly v pravidelném provozu. „První vozy T1 byly nasazovány od roku 1952 zpočátku především na linku číslo 4 (první od 17. března 1952) a od 1. prosince 1955 na sedmnáctku. Během let se pochopitelně vystřídaly na mnoha dalších linkách,“ uvedl Pavel Fojtík, vedoucí archivu pražského dopravního podniku.
Městské dopravní podniky pořídily 133 vozů T1. Tento typ se ale nikdy nestal pomyslným vládcem pražských ulic. Plány na rychlé nahrazení starých dvounápravových tramvají čtyřnápravovými vozy koncepce PCC (během deseti let) v Praze nevyšly a novější vozidla zůstala osamocena až po otevření metra v roce 1974. Tehdy už ale převažovaly tramvaje T3, které během dalších devíti let vytlačily i své předchůdkyně.
Během 21 let provozu doznaly tramvaje T1 některých úprav. Postupně přišly o tyčové sběrače elektrického proudu (tzv. kladky) a dostaly místo nich pantografy, změnila se také podoba jejich čelní orientace, místo převinovacího plátna s číslem linky a cílovou stanicí se objevily charakteristické modro-bílé cedule s velkým číslem. Od typu T3 je mohli cestující přesto snadno odlišit – kromě užší skříně byl charakteristický také jen jeden světlomet a tramvaje T1 téměř nikdy nejezdily spřažené do dvojic.
Poslední jízda vozu T1 v pravidelném provozu v Praze proběhla 25. ledna 1983 na lince 23. Dopravní podnik potom zachoval pro muzejní účely dva prototypy této tramvaje – první (číslo 5001) je dnes k vidění ve střešovickém muzeu, druhý (č. 5002) je občas vypravován na zvláštní jízdy.
Tramvaje T1 ovšem nejezdily pouze v Praze. Pořídily je i dopravní podniky v dalších městech, kde zůstaly v provozu i o několik let déle – naposledy dojezdily v Plzni v roce 1987. Do zahraničí se ale „téjedničky“ (na rozdíl od typu T3) příliš nedostaly. Zajímavý byl zejména prodej dvou vozů do Polska, kde záhy vznikl nápadně podobný (obvykle se hovoří o kopii, ovšem bez zakoupení licence) typ Konstal 13M, kterého potom vzniklo přes 800 kusů.
Smíchovská Tatra byla pohrobkem Ringhofferovy vagonky, která byla před druhou světovou válkou jedním z předních evropských výrobců nejen tramvají, ale také jiných kolejových vozidel – zejména železničních vagonů. I předválečný tramvajový park v Praze pocházel výhradně ze Smíchova. Název Tatra se do názvu podniku dostal ve 30. letech, kdy Ringhoffer koupil kopřivnickou automobilku. Ringhofferové se v roce 1938 přihlásili k německé národnosti, proto o svůj majetek po válce přišli, smíchovská továrna byla znárodněna a v dalších letech vyráběla už pouze pod názvem Tatra. To se změnilo v roce 1963, kdy se stala součástí ČKD jako podnik ČKD Tatra. Výroba skončila koncem 90. let minulého století po krachu ČKD.
