Veřejnost může nově v areálu Hanáckého muzea v přírodě v Příkazích na Olomoucku navštívit téměř pět set let starou stodolu, která je jedním z nejstarších roubených objektů v Česku. Po náročné rekonstrukci byla do Příkaz převezena ze Skaličky u Hranic. O přesunu stodoly se rozhodlo už před dvěma lety, jedním z důvodů byla i záchrana památky. Celá akce vyšla na 4,4 milionu korun.
Stodola má rozměry 15,9 krát 7,7 metru, jde o specifickou roubenou konstrukci ze štípaných půlkuláčů. Do Příkaz se přemístila v plné podobě. „Transfer je podle odborníků mimořádně vydařený,“ ocenil vedoucí Hanáckého muzea v přírodě Petr Vodešil.
Pro celou akci byl podle ředitele využit tým schopných řemeslníků z Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kteří pracují tradičními postupy a využívají původní materiály. Zachovala se tak i při doplnění nových prvků autenticita celé stavby.
Transfer byl navíc doplněn o přenesení původního mlatu, pro dodržení původní receptury obsahuje i čtyřicet litrů volské krve. „Když byl mlat dokončen, byla stodola i takto cítit, trvalo to řadu týdnů, to aroma nebylo nijak vábné. Mlat je však velice pevný a solidní,“ doplnil Vodešil.
Nejstarší části jsou z roku 1555
Podle generálního ředitele Národního muzea v přírodě Jindřicha Ondruše byla stodola po několik generací v majetku rodiny Vinklárků, která ji nakonec darovala muzeu. Objekt objevil ve zchátralém stavu na jaře roku 2015 jeden z pracovníků muzea, když zkoumal kulturní krajinu a tradiční stavitelství.
Podle odborníků bylo od počátku jasné, že jde o mimořádnou stavbu. Následný dendrologický průzkum prokázal, že nejstarší části stodoly jsou datovány do roku 1555, převážná část do roku 1569 až 1570.
Stavba byla rozebrána ve Skaličce předloni na podzim, její části prošly ve Frenštátě pod Radhoštěm odborným restaurátorským, konzervačním a tesařským zásahem, aby se obnovila stabilita objektu a prvky ze 16. století nebyly dále poškozovány povětrnostními podmínkami. Rozložena byla do nejmenších částí, dožilé věci nahradily nové části vyrobené původní technikou. „Naučit jsme se museli například znovu štípat podélně trámy v délce deseti metrů a v průměru půl metru technikou, která se kdysi dělala,“ doplnil Ondruš.
Loni řemeslníci objekt postupně kompletovali přímo na novém místě za provozu Hanáckého muzea. Stojí nyní na ploše, kde stávala stodola reprezentující původní stavitelství na Hané. „Krásně sem zapadá,“ míní Vodešil. Podle něj má stavba v prostorách muzea nezastupitelné místo a dokládá, jak vypadaly dřevěné stodoly na Hané před masivním rozvojem hliněné architektury v 18. století. Stavbu si mohou návštěvníci prohlédnout v sobotu během celodenního programu s volným vstupem.
Nevěděl jsem, jak ji odstranit, říká původní majitel
Odborníci původnímu majiteli stodoly Antonínu Vinklárkovi doslova vytrhli trn z paty. Objektu se totiž chtěl zbavit, měl dokonce od roku 2011 i demoliční výměr, nevěděl si s ním však rady. „Nevěděl jsem, jakým způsobem to odstranit, protože to bylo v havarijním stavu. Byl jsem pak rád, že přišli pracovníci muzea a zjistili, že jeden trám je starý, a nakonec je stará celá stodola. Trochu jsem to tušil, kdysi jsem si přečetl v kronice, že můj prapradědeček dělal v roce 1640 ve Skaličce rychtáře,“ popsal.
Stavbu jeho rodina využívala po generace. Původně vlastnila až 13 hektarů polností, než byl Vinklárkův otec donucen vstoupit do družstva. „Můj otec by se teď v květnu dožil 101 let, jako kluk tam dělal a vyprávěl mi, jak ve stodole mlátili obilí a uskladňovali ho,“ doplnil Vinklárek. i v posledních letech sloužila stále svému účelu, majitel v ní uskladňoval balíkovanou slámu, protože choval berany.
Na místě ve Skaličce už nyní podle Vinklárka roste tráva. Nejprve museli zavézt místo zeminou, protože odborníci odvezli i původní mlat. „Zůstala tam tak díra, naštěstí jsem se domluvil se starostkou a místo jsme zavezli hlínou ze stavby víceúčelového hřiště. Pak jsem to zasel a nyní už to tam seču,“ dodal.
