V Litvínově si připomněli čtyřicáté výročí jedné z nejtragičtějších událostí svého druhu v poválečné české historii. Při výbuchu uhelného prachu v hlubinném Dole Pluto II dne 3. září 1981 zahynulo 65 horníků. Důlní neštěstí nikdy nebylo řádně vyšetřeno a dodnes se neví, kdo nesl za tragédii zodpovědnost.
V Litvínově si připomněli 65 obětí výbuchu v Dole Pluto. Dodnes se neví, kdo za tragédii mohl
„Dnešní den mi připomíná katastrofu, při které zemřeli moji kamarádi. Je to vždycky smutné, když se tady sejdeme,“ řekl v pátek pamětník, tehdejší amatérský báňský záchranář Václav Zollpriester. Na místě byl tehdy podle jeho slov štáb, který celou záchrannou akci řídil, a řady sanitek.
Hnědé uhlí se v Louce u Litvínova začalo těžit v roce 1891, v 50. letech minulého století pak byl důl modernizován a v roce 1962 byla těžba převedena na nově vybudovaný Důl Pluto II. Právě v něm se ve čtvrtek 3. září 1981 v 15:33 ozvala mohutná exploze a nad těžní věží se objevil asi patnáct metrů vysoký sloup zvířeného prachu. Po prvním výbuchu následovaly další tři těsně za sebou jdoucí exploze, i na povrchu bylo cítit chvění země. Jedním patrem dolu, takzvaným čtvrtým úsekem v hloubce kolem čtyř set metrů pod zemí, se poté prohnala ohnivá koule, která sežehla vše v okolí.
GALERIE
Výbuch na Dolu Pluto II
V podzemí v tu dobu pracovalo 105 havířů, kromě běžného obsazení dolu mezi nimi byla i skupina důlních záchranářů likvidujících menší požár, který vypukl již před výbuchem. Explozi nezpůsobil důlní plyn (Pluto byl řazen mezi „doly neplynující“), ale uhelný prach, který se nahromadil při těžbě. Jak uvádí Podkrušnohorské technické muzeum v Litvínově, osudným se horníkům stalo, že jednu z těžebních komor udělali větší. „Když se její strop zřítil, zafungoval jako píst, který vše vytlačil, uhelný prach v chodbách se vznítil a nastal výbuch,“ popisují průvodci zjednodušeně mechanismus neštěstí.
Někteří horníci zahynuli zasaženi tlakovou vlnou po výbuchu, většinou se však udusili, protože prostor byl plný zplodin a hořící uhelný prach navíc odebíral kyslík. Záchranné práce začaly takřka ihned, první četa záchranářů sfárala zhruba po půlhodině od výbuchu, přesto ale už nebylo většině mužů v podzemí pomoci. Práci záchranných týmů také komplikovalo zničené zařízení dolu. Výbuch mimo jiné přerušil umělé větrání, poškodil rozvod požární vody, rozvod elektřiny, dopravní zařízení i spojení s dolem. Záchranáři, kteří se potýkali se zničenou výztuží, se například museli spolehnout pouze na ruční hasicí přístroje.
Vyšetřovací spis skončil v archivu
Prioritou bylo, kromě pátrání po přeživších, hlavně zabránit dalšímu šíření požáru, což se báňským záchranářům nakonec s vypětím sil podařilo. Kromě toho postupně vyprošťovali těla mrtvých horníků, poslední oběť vynesli na povrch až 11. prosince 1981. V tu dobu už běželo vyšetřování, které prokázalo řadu pochybení, přes sestavení speciální vládní komise ale nebyl případ dořešen a nikdo potrestán. Severočeská krajská prokuratura sice vyšetřovala jedenáct lidí, u nikoho se ale neprokázalo zavinění a v září 1988 bylo trestní stíhání zastaveno.
Vyšetřovací spisy nakonec (podle pamětníků s tichým souhlasem nejvyššího vedení komunistické strany) putovaly do archivu. Teprve v roce 2000, pět let poté, co se v Dole Pluto II definitivně přestalo těžit, vyšetřovatel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Ilja Pravda požádal státní zastupitelství v Ústí nad Labem, aby případ znovu otevřelo. „Zjistilo se, že k zastavení trestního stíhání dal tehdejší prokurátor pokyn, aniž vůbec viděl spis,“ řekl Pavel Bret, náměstek ředitele ÚDV. Krajské státní zastupitelství však tehdy obnovu vyšetřování zamítlo.
Druhé nejtragičtější důlní neštěstí po válce
Výbuch na Plutu (který velká neštěstí postihla už dřív – třeba v roce 1892 zde zahynulo 12 havířů, o dva roky později 19 a v roce 1900 pak 21 horníků) je dodnes druhým nejtragičtějším důlním neštěstím na území Česka po druhé světové válce. Vůbec nejvíce lidských životů, 108, si vyžádal požár v havířovském Dole Dukla v červenci 1961. Třetí místo připadá výbuchu v Dole Hlubina v Ostravě v květnu 1960, který nepřežilo 54 lidí. Čtvrtým nejtragičtějším poválečným důlním neštěstím byl výbuch na dole Staříč v prosinci 1976 se 43 oběťmi a na pátém místě je záplava Dolu Dukla v Šardicích, při které se v červnu 1970 v podzemí utopilo 34 horníků.
V minulosti se ovšem v českém, moravském a slezském podzemí udály i katastrofy s ještě mnohem vyšším počtem obětí. Vůbec nejvíce horníků – 319 – zemřelo v květnu 1892 na Dole Marie v Březových Horách u Příbrami, druhé nejtragičtější neštěstí se stalo v červnu 1894, kdy při požáru na Dolech Františka a Jan Karel zahynulo 235 havířů. Následuje výbuch a následný požár na Dole Nelson III. v Oseku u Duchcova, při němž v lednu 1934 zemřelo 142 lidí. Životy 108 horníků si pak kromě tragédie z července 1961 vyžádal také výbuch v karvinském Dole Jan Karel v březnu 1885.