Ústavní soud (ÚS) zamítl stížnost pozůstalých po ženě, kterou zdravotníci ve svitavské nemocnici po srdeční zástavě neresuscitovali. Zohlednili její základní diagnózu a četné související nemoci, stejně jako dříve vydaný pokyn lékařů „Do Not Resuscitate“, tedy neprovádět resuscitaci. Pozůstalí žádali odškodnění od společnosti Nemocnice Pardubického kraje, která zařízení ve Svitavách provozuje. Podle ÚS měl zdravotní personál s pacientkou a jejími blízkými více komunikovat, případně jim dát možnost předem vyslovit přání ohledně resuscitace. K porušení práva na život však v kauze nedošlo, uvedl ÚS.
„Byť je z provedeného dokazování zřejmé, že lékaři pacientku ani její rodinu do hodnocení, zda je případné provedení resuscitace v budoucnu v jejím případě léčbou přiměřenou a účelnou, nezahrnuli, neznamená to, že porušili právo pacientky na život,“ stojí v nálezu soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy. Soudce při vyhlášení uvedl, že případu věnoval s kolegy značnou pozornost, protože téma odchodu ze života je v Česku vytěsňované a tabuizované.
„Nehovoří se o něm, a tak vyvstává řada problémů a otázek, které se ÚS snažil shrnout v nynějším nálezu,“ řekl Jirsa. Zdůraznil, že zdravotníci musejí s pacienty a jejich blízkými dostatečně komunikovat, vysvětlovat jim možnosti, ujistit se, že vše dobře chápou. Málokdo ví, že sám může předem vyslovit přání, aby jej zdravotníci neoživovali, pokud bude stav beznadějný. V případě ženy, která zemřela ve svitavské nemocnici, podle soudu personál dostatečně nekomunikoval o možnostech, a porušil tak participační práva pacientky a jejích blízkých. Ve výsledku ale nebylo rozhodnutí lékařů non lege artis, tedy v rozporu s poznatky a správnými postupy lékařských věd, dodal.
Společnost Nemocnice Pardubického kraje, pod níž Svitavská nemocnice patří, bere nález Ústavního soudu v dané věci na vědomí. „Ve faktické rovině znamená potvrzení předchozích rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu. Nález Ústavního soudu pak Nemocnice Pardubického kraje interně vyhodnotí po podrobném nastudování,“ uvedla mluvčí společnosti Kateřina Semrádová.
Odškodnění
Žena zemřela v roce 2013. Trpěla nádorovým onemocněním, cukrovkou a nemocemi ledvin a plic. Na soudy se po její smrti obrátily dvě děti a manžel, který ale v průběhu řízení také zemřel.
Okresní soud v Pardubicích přiznal každému ze žalobců 240 tisíc korun. Dospěl k závěru, že nemocnice porušila svou právní povinnost, pokud neinformovala pacientku o vydaném pokynu „Do Not Resuscitate“, a to přesto, že po jistou dobu ještě byla schopná vnímat. Odvolací krajský soud ale verdikt zrušil a uvedl, že nemocnice sice porušila právní povinnost, ale neprokázala se příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním, tedy vydáním pokynu „Do Not Resuscitate“ bez informovaného souhlasu, a úmrtím pacientky.
Rozhodnutí pak potvrdil Nejvyšší soud. Uvedl, že poskytovatel zdravotní péče není povinen hradit pozůstalým jednorázovou náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou ztrátou osoby blízké, pokud lékaři při srdeční zástavě neprovedli kardiopulmonální resuscitaci pacienta, jehož stav byl natolik závažný, že by to k obnovení srdeční činnosti nevedlo nebo by to obnovilo životní funkce jen na velmi krátkou dobu při prodlužovaném utrpení umírajícího.
