V 70. letech byl Jaroslav Jakub Sviták členem pohraniční stráže na jihu Čech. Aktivně hlídali státní hranici a bránili lidem, kteří chtěli z totalitního Československa pryč. Sviták popisuje propracovaný systém udavačů, výslechy zadržených lidí i používání samostatně útočících smeček psů.
Služba na státní hranici není nic, na co bych rád vzpomínal, říká bývalý pohraničník Jaroslav Sviták
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Jaroslav Jakub Sviták se narodil v Brně v roce 1955 a také tam vyrostl. Pak nastoupil do vojenské školy v Holešově. „Já jsem byl tedy pěkný darebák. Věčně za školou, dvojka z chování byla dobrá známka. Táta už toho měl dost a řekl, že půjdu na vojenskou školu, že mě naučí pořádku,“ vzpomíná.
Po střední škole absolvoval ještě Vysokou školu SNB a nastoupil k českobudějovické pohraniční brigádě jako zástupce velitele roty v Horním Dvořišti. Šéfoval těm, kteří aktivně hlídali státní hranici a bránili lidem, kteří chtěli z totalitního Československa pryč.
„Kolem signální stěny byly na obě dvě strany zhruba pět metrů široké kontrolní pásy a pak tam byly z obou stran obyčejné ploty. Ale byly na nich třeba navěšené dráty, které spouštěly světlice a podobně,“ popisuje, jak to vypadalo v hraničním pásmu u Dolního Dvořiště.
Samostatně útočící smečky psů
„Někde tam byli psi, samostatně útočící smečky, zkratka byla SUP, samostatně útočící psi. Za tou signální stěnou byl kotec, kam se vlezlo čtyři až pět psů. Jeden ten pes měl náhubek a ti ostatní psi náhubek neměli. Smečka doběhla toho člověka a bránila mu v pohybu,“ pokračuje pamětník.
Režimu kromě železné opony velmi pomáhal také propracovaný systém udavačů, kteří s pohraniční stráží spolupracovali. „Nám tam hodně lidí přivezla vlaková hlídka. Tím vlakem zase jezdil pátrač, voják v civilu. Dojel do Budějovic na nádraží, pobavil se s pokladní, jestli někomu podezřelému neprodávala lístek,“ vzpomíná Sviták.
Padaly rány pendrekem
Během roku podle něj v Dolním Dvořišti prošetřovali až sto lidí. „Udělala se prohlídka zadržených lidí. Když měli s sebou nějaké věci, které svědčily o tom, že chtějí překračovat státní hranice, tak to bylo jednoduché, nezbylo, než aby se přiznali. Lidé, kteří sice nic neměli, ale byli podezřelí, tak ti se nahlásili státní bezpečnosti. Ti, co se přiznat nechtěli, tak tam docházelo nejen k psychickému, ale i fyzickému násilí. Nějaká rána padla, pendrekem, rukou, byli zavření v kumbálu,“ vysvětluje vyšetřovací postup bývalý pohraničník.
Na výslechy nakonec prý už nasazován nebyl. „ Přišlo jim, že dostatečně netlačím. Měl jsem tam v Horním Dvořišti postupně několik takových průšvihů, včetně toho, že mi voják emigroval do zahraničí. Tak mě přeřadili do Českých Velenic,“ říká.
Sám byl tři měsíce ve výkonu trestu
„Shodou okolností, když jsem byl u té roty asi půl roku, tak tam došlo k pokusu o narušení státní hranice, hodili to na hrb mně a dostal jsem prokurátora,“ pokračuje. Utekli dva mladíci. Na to se ale přišlo, až rakouská policie uprchlíky vrátila zpět na hranicích. Za porušení povinnosti dozorčí služby byl Sviták odsouzen na půl roku. „Jezdil jsem pracovat do Bechyně do keramičky. To bylo bez dozoru, vězni tomu říkali pionýrský tábor,“ popisuje.
Za tři měsíce byl za dobré chování propuštěn, vyloučili ho ale ze strany a musel vrátit byt. Odstěhoval se proto zpět do Brna. Dnes žije na zámku Dřínov u Kroměříže, který si v 90. letech s manželkou koupili a od té doby památku svépomocí opravují. „Bylo to prostě za mnou. Bylo to pryč. Služba na státní hranici není nic, na co bych nějak s láskou a často rád vzpomínal,“ uzavírá.
V letech 1948 až 1989 bylo víc než 40 tisíc lidí při pokusu o útěk z totalitního Československa zadrženo. Ve stejném období zahynulo u česko-slovenské hranice zhruba tři sta lidí, ať už šlo o ty, kteří chtěli utéct, i ty, kteří o to neusilovali, ale ocitli se v hraničním pásmu. Řada případů není evidována.