Plzeň - Šikana spolužáků, agrese namířená proti učitelům, krádeže, neshody s rodiči, to vše jsou nejčastější důvody, proč se děti dostávají do středisek výchovné péče neboli polepšoven. Zůstávají v nich dva měsíce. V Česku je podobných ústavů devatenáct a disponují celkem dvěma sty lůžky. Jejich potřeba je však mnohem větší.
Je deset hodin a dětem začíná výtvarná terapie. Učí se při ní spolupracovat. Normálně je jich ve skupině osm, tři z nich však nesmí Česká televize natáčet, protože si to nepřáli rodiče. „Nejvíc zlobí Dominik a já,“ přiznává se Jarda. „Já jsem tu kvůli agresivitě. Kamarádovi jsem způsobil otřes mozku,“ dodává Dominik.
Dominik je ve skupině nejmladší, je mu osm. Nejstarší je šestnáctiletý Pepa. Šikanoval spolužáky, odmítal respektovat učitele. „Strčila mě sem mamka, nebyl žádný soud, žádná sociálka,“ popisuje svou cestu do zařízení Pepa.
Děti jsou zde bez mobilu a bez počítače. Televize je jen za odměnu. Režim je tu tvrdý. Děti jsou ve středisku ubytované a chodí tu i do školy. „Ve škole je vedeme k tomu, aby se dokázali více soustředit, aby snížili vnitřní napětí. K tomu přistupuje vhodná medikace,“ říká učitel Střediska výchovné péče v Plzni Vlastimil Hofman. „Určitě to není práce pro každého,“ upozorňuje vychovatelka Aneta Štýsová. „Velkou roli tu hraje respekt. Ty děti to poznají,“ přidává názor její kolega Tomáš Krystl.
Střediska výchovné péče vznikla jako prevence. Pokud se poruchy chování podchytí včas, dají se řešit a dítě nemusí skončit v diagnostickém ústavu. Jenže agresivita mezi školáky narůstá a kapacity nestačí. „Tato situace trvá zhruba tři roky. Jen za minulý týden se přihlásilo dvacet tři nových klientů,“ zdůrazňuje vedoucí Střediska výchovné péče Petra Štefflová. „Často sem chodí děti, které nejsou zvyklé na nějaké hranice v chování a jednání, neumí fungovat v konkrétním režimu,“ uzavírá etopedka střediska Miroslava Bílá.
Plzeňské středisko výchovné péče funguje jako internátní od roku 1998. Výchovně terapeutický pobyt tu absolvovalo už více než pět set šedesát dětí.
