Praha – Nezaměnitelná budova podolského plaveckého stadionu zdobí Prahu půl století. Bezmála dalších padesát let se přitom o vytvoření bazénů pro plavce pod Kavčími horami uvažovalo. Plavci na Podolí dodnes nedají dopustit – nabízí hned dva padesátimetrové bazény, i v zimě je navíc možné koupat se venku díky vyhřívání, které spotřebovává teplo z klimatizace areálu České televize.
Podolský stadion zdobí Prahu půl století
9 minut
Vedoucí stadionu: Voda se v bazénu vymění pětkrát za den
Ačkoli se první úvahy o postavení plaveckého stadionu v Podolí objevily již ve dvacátých letech minulého století, v průběhu druhé světové války vznikl na místě, kde dnes stojí, vápencový lom s cementárnou. Záhy se ale myšlenka na plavecký stadion objevila znovu. Lom ustoupil a v roce 1959 začaly v jeho areálu vznikat dva venkovní bazény. „Stavba trvala do roku 1960. Během jednoho roku se podařilo vystavět dva venkovní bazény. Celý areál byl dokončen až roku 1965,“ popsal vedoucí stadionu Jan Bezděk.
GALERIE
Stavba podolského stadionu v roce 1960... autor: Zdeněk Havelka, zdroj: ČTK
Svůj dárek dostala pražská plavecká veřejnost přesně půl roku před Štědrým dnem. Provoz v Podolí zahájily spartakiádní závody 24. června 1965. O čtyři dny později se již mohl každý přijít vykoupat. Bazény – vnitřní padesátimetrový, venkovní plavecký padesátimetrový a druhý venkovní skokanský 33metrový – jsou od počátku vyhřívané, teplota v nich tak nikdy neklesá pod 26 stupňů Celsia. K tomu využívá podolský stadion odpadní teplo z areálu České televize.
Vedoucí provozu společné techniky ČT Robert Bauer o vyhřívání bazénů:
„Česká televize vyrábí chlad pro klimatizaci a klimatizační zařízení ve všech objektech na Kavčích horách v centrální chladicí stanici. Tímto procesem vzniká odpadní teplo, které se využívá tak, že se přivede do vodojemu a předá se do podolského bazénu do vyhřívání vody v bazénech. Česká televize je nedaleko a podolský bazén taktéž. Vzdálenost je asi 70 metrů do hloubky a 150 metrů vzdálenosti.“
Ivan Mládek sice praví, že okolí "ještě hezčí nežli bazén v Praze 4-Podolí" má měchenická plovárna, jejím nedostatkem však je, že dnes Měchenice žádné koupaliště nemají. Podolí a jeho okolí se tak může směle posunout na první místo.
2,5 tisíce kubíků pětkrát denně
Pro plavání a koupání v Podolí ale není rozhodující teplo, nýbrž voda. Stadion jí spotřebuje obrovské množství, v každém ze tří bazénů je přibližně 2,5 tisíce krychlových metrů vody, která se navíc neustále filtruje. „Během jednoho dne dokážeme vodu v jednom bazénu vyměnit až pětkrát. Jednou ročně bazén vypouštíme a napouštíme zcela novou vodou,“ přiblížil Jan Bezděk.
V současnosti navštěvuje Podolí průměrně asi 2500 návštěvníků denně, tedy zhruba milion za rok. Nejvíce lidí přišlo v roce 1973. „Bylo 2,3 milionu návštěvníků, což je průměrně asi 6300 návštěvníků na den,“ upřesnil vedoucí stadionu. Podolí ale zdaleka neslouží pouze široké veřejnosti, ale také sportovcům. Pořádá závody mistrovství republiky, měl i olympijské ambice. Bazény slouží závodům v plavání, skocích do vody i vodnímu pólu.
V roce 1969 byly podolské bazény v obležení davů. Rekordní návštěvnost ale stadion zaznamenal až o čtyři roky později.
Když nebylo Podolí, byly Žluté lázně či Barrandov
Podolí je stadion, který si bezpochyby může může nárokovat přízvisko „legendární“. V Praze to však zdaleka není jediné koupaliště a nebylo tomu tak ani před 50 lety. „Pražané se mohli chodit koupat např. na Barrandov nebo na Malou Stranu do Tyršova domu, tam byl také bazén. Samozřejmě nemohu zapomenout na Vltavu, Žluté lázně. Ty jsou s námi hodně dlouho,“ připomněl Jan Bezděk.
Architektem podolského stadionu byl Richard Podzemný proslulý například též bubenečským Skleněným palácem a autor vítězného, byť nerealizovaného návrhu v soutěži na poválečnou obnovu Lidic