Brno - Soudci zrušili šestiměsíční lhůtu pro popření otcovství. Podnětem k tomu byla stížnost nevlastního otce, který se marně pokoušel popřít svoje otcovství. Zdeněk Slavík z Jihlavska navrhoval zrušit problematickou větu zákona o rodině, která šestiměsíční lhůtu na popření otcovství stanovovala. Dozví-li se ale tzv. právní otec skutečnosti zpochybňující otcovství, musí soudy jeho žalobu posoudit bez ohledu na tuto lhůtu, uvedl dnes v rozhodnutí Ústavní soud.
Příběh Zdeňka Slavíka začal v únoru 2004 narozením syna, o kterém se později dozvěděl, že není jeho. Když se jeho manželce syn narodil, byl Zdeněk Slavík v matrice automaticky zapsán jako otec. Osm měsíců po narození syna ho ale manželka požádala, aby se odstěhoval ze společného bytu a podala žádost o rozvod. Muž později zjistil, že jeho manželka už nejméně dva roky udržuje poměr s jiným mužem. Rozhodl se tedy provést test DNA a ten potvrdil, že není biologickým otcem dítěte.
Zříci se nevlastního dítěte? Neřešitelné!
Ústavní stížnost
„Stěžovatel podal ústavní stížnost s přesvědčením, že na základě aplikace ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině bylo porušeno jeho základní právo na ochranu rodinného a soukromého života, právo na spravedlivý proces a že bylo dotčeno jeho právo vlastnit majetek,“ informuje o případu mluvčí Ústavního soudu Jana Pelcová.
Téměř po roce od narození syna podal pan Slavík státnímu zastupitelství podnět k podání návrhu na popření otcovství. Nejvyšší státní zastupitelství mu ale nevyhovělo, protože neuznalo výsledek testu DNA jako důkaz. Jeho žalobu na popření otcovství zamítl poté také soud. Zdeněk Slavík totiž překročil zákonnou půlroční lhůtu, ve které mohl žalobu podat. Proto se Zdeněk Slavík nakonec obrátil na ústavní soud.
S popřením otcovství si musí tatínci pospíšit
Verdikt ústavních soudců může ovlivnit i další případy nevlastních otců, kteří se domáhají popření otcovství a zbavení se vyživovací povinnosti vůči dětem, které nepomohli přivést na svět. Pokud totiž muž neodhalí zavčas, tedy do půl roku, že dítě není jeho, má většinou smůlu a podle zákona ho musí živit. Zákon v tomto případě stojí na straně dětí, prioritou je zájem dítěte a platí zásada lepší nevlastní otec než žádný.
Když o zrušení otcovství žádá dítě
Průlomový v tomto směru byl rozsudek Okresního soudu v Hodoníně v případu Karla Nesvadby. Také on se snažil popřít otcovství vůči nevlastní dceři. Že ho bývalá manželka oklamala a že dívka není jeho biologickou dcerou se dozvěděl, když jí bylo patnáct. Další čtyři roky se domáhal spravedlnosti. Také on se obracel na Nejvyšší státní zastupitelství, které jediné mohlo návrh navzdory zmiňované šestiměsíční lhůtě podat, i na Ústavní soud, který ale tehdy jeho stížnost odmítl. Nakonec pomohlo, že o zrušení otcovství stála i sama nevlastní dcera a Karel Nesvadba u soudu uspěl. Další rok mu ale trvalo, než dosáhl zrušení povinnosti platit na domnělou dceru výživné. „Pokud by už tehdy neexistoval onen problémový odstavec zákona o rodině, mohla být naše cesta k cíli jednodušší a kratší,“ přiznává právní zástupce Karla Nesvadby Michal Solich.
Případ Karla Nesvadby ale ukazuje, že ani pokud zmizí ze zákona překážka v podobě šestiměsíční lhůty a cesta k popření otcovství bude pro nevlastní rodiče snadnější, nemusí to automaticky znamenat, že se zbaví povinnosti platit alimenty.
