Prušánky - Hodně pracovat, jíst chleba omaštěný sádlem nebo luštěniny a pít vodu z kohoutku. To je recept na dlouhověkost Juliany Vašíčkové z Prušánek na Hodonínsku, která je od minulého týdne nejstarší obyvatelkou v Česku. Letos v květnu oslaví 107 let. Sama o sobě říká, že má tuhý kořínek, protože se nikdy neulívala. Daří se dobře především proto, že ji obklopuje široká rodina.
Juliana Vašíčková se narodila v roce 1903, kdy Henry Ford založil automobilku. Když jí byly dva roky, Einstein vyslovil teorii relativity. V jejích sedmi letech se potopil Titanic. Letitá dáma zažila dvě světové války a sama má zkušeností na rozdávání. Nejraději ale vzpomíná na císaře pána. „Když František Josef ještě kraloval tak bylo nejlépe,“ říká s úsměvem nejstarší obyvatelka České republiky.
„Mám tuhý kořínek, protože jsem se nikdy neulívala“
Už od malička byla podle svých slov šídlo a místo hraní s panenkami lezla po stromech s kluky. „Chtěla jsem se jim vyrovnat a tak jsem dělala stejné klukoviny jako oni, třeba jsem chytala ptáky,“ říká žena. Bezstarostný život ji přešel až s první světovou válkou. Otec musel narukovat a Julianě Vašíčkové nezbývalo nic jiného než ze dne na den dospět a starat se společně s maminkou o osm sourozenců. „Prala jsem jim, žehlila a zpívala, prostě jsem je vychovávala. A přitom jsem pracovala v hospodě a řeznictví,“ popisuje těžké období Juliana Vašíčková.
V šestadvaceti letech odešla Juliana do Vídně, kde pracovala jako šička. Po roce se ale kvůli rodičům, kteří potřebovali výpomoc v hospodě, vrátila. O čtyři roky později se už osamostatnila a zařídila si obchod se smíšeným zbožím. Ten byl ale rodině v padesátých letech zestátněn. „Na komunismus mám špatné vzpomínky, protože nás zbavili obchodu i všeho majetku,“ rozčiluje se paní Juliana.
Ještě jako prodavačka ve vlastním krámě se seznámila se svým manželem Ferdinandem, který byl také obchodník. S ním pak vychovala dvě dcery, Dášu a Marii. „Manžel byl to dobrý, všestranný a pracovitý člověk. Takoví muži se už dneska nerodí,“ zasteskla si z rodinného křesla Juliana Vašíčková. Přišla o něj už před jednadvaceti lety.
Čte bez brýlí, běhá jako za mlada, jen bez naslouchátka se neobejde
„Netrápí mě nic, máme tady moc šikovnou doktorku, hned mě uzdraví, když mi něco je,“ popisuje paní Juliana, když sama bez pomoci přechází z obýváku do kuchyně. Výtečnou kondici jí závidí celá rodina. „Kolem poledne se mi vždycky motá u sporáku, dívá se co vařím, okoštuje to a povídá, musíš to přisolit a nebo už to zhasni, už je to uvařené. Zkrátka je mi pořád za zadkem, takže hospodyň jsem tak napůl,“ vypráví s nadsázkou o čiperné mamince její dcera Dagmar Lysá.
Obchodnice se v Julianě nezapře ani po čtyřiceti pěti letech, které strávila v důchodu. Když přijde dcera z obchodu, dodnes jí kontroluje nákup. „Má v ruce účet a říká, tohle jsi koupila dobře, tohle špatně a kde máš ten chleba, že ty jsi ho zapomněla v obchodě. A já už pro něj utíkám, je bystřejší než já,“ povídá Dagmar Lysá
“Když zrovna nekomanduje rodinu, ráda se dívá na zprávy, nejraději má ty na programu České televize nebo čte, samozřejmě bez brýlí, ty ještě nikdy nepotřebovala.“ Doplňuje dcera Dagmar Lysá. Paní Juliana je podle dcery velká parádnice, ráda se vzhlíží v zrcadle. „Třeba i dvacetkrát denně se jde na sebe podívat“ směje se dcera, která se o stále šarmantní dámu stará.
„Jediné co mě štve je, že neslyším. Kdyby vás bolely nohy, tak to není tak zlé, jak když jste hluchá,“ posmutněle pokračuje Juliana Vašíčková.
A čeho se ještě chce dočkat nejstarší dáma nejen Moravy, ale i celé země? "Ještě bych vidět svatbu těch mých vnoučat Dášenky a Radka, to by mi udělalo největší radost,“ pokyvuje hlavou paní Juliana.
