Brno - Výcvik v tropech Jižní Ameriky zažili dva studenti Univerzity obrany z Brna. Kurz přežití v pralese Francouzské Guyany absolvovali ve dnech 14. až 29. března společně se svými kolegy, s posluchači francouzské vojenské školy École Spéciale Militaire de Saint-Cyr. Praporčíci Petr Matouš a Jiří Jun byli v letošním roce vybráni jako nejlepší ze skupiny COMMANDOS, což jim zajistilo „vstupenku“ na elitní výcvik, o který je v České republice veliký zájem.
Jak se cítíte po návratu?
Matouš: Návrat byl příjemný. Byli jsme tři týdny v cizině, jsem rád, že jsme doma.
Jun: Určitě, můžu souhlasit.
Před samotným výcvikem jste strávili ještě nějaký čas na francouzské škole. Co bylo náplní?
Jun: Na škole jsme byli dva dny. Nejprve jsme si vyzkoušeli fyzické přezkoušení, které nás mělo čekat v džungli. Dále jsme byli seznámeni s francouzskou puškou Fa-mas a vyfasovali jsme nezbytné materiály, které nám v naší výbavě chyběly.
Pokud můžete srovnat Univerzitu obrany a francouzskou školu, vidíte nějaký rozdíly?
Matouš: Myslím, že naše univerzita má lépe připravené lidi na vojáka z povolání, i když jejich škola má velikou kvalitu. Naše příprava, základní vojenská příprava, jsme na tom mnohem lépe, nežli budoucí důstojníci jejich školy. Jejich výuka není tolik vojenská. Mají právo, matematiku. My máme více vojenských předmětů. Oni je nemají skoro vůbec.
Pojďme k samotnému výcviku. V čem spočíval?
Jun: Výcvik byl čtrnáctidenní. Byl rozdělen do tří základních fází. První byla čtyřdenní. Ta se skládala z překonávání různých překážek v džungli a fyzického cvičení. Druhá fáze byla fáze přežití. Byli jsme vysazeni jako četa na neznámem místě v džungli. Dostali jsme pouze zbraň na osobní ochranu, mačetu, sůl a tablety na čištění vody. Během těch čtyř dnů jsme dostávali různé úkoly: postavit přístřešek, rozdělat oheň, připravit pasti na ryby a divokou zvěř. Poslední fáze byla fáze taktiky, kdy jsme pochodovali džunglí a prováděli všelijaké útočné akce.
Hrozilo vám během výcviku nějaké nebezpečí?
Matouš: Úrazy tam jsou hodně časté. Běh před námi tam měli useknutý prst. Běžné je bezvědomí, šok, svalový třes, zlomené nosy. Zranění jsou docela častá hlavně na překážkových, odkud někteří lidé padají doslova na hlavu. Hlavní rozdíl mezi naší a jejich medikem je takový, že u nás je medik okamžitě při zranění u vás. Tam se čeká do poslední chvíle, zdali člověk nevstane. Stalo se nám, že odvezli jednoho na ošetřovnu. Ten člověk však musí být do 24 hodin zpět, jinak pro něj končí kurz.
Jak jste se vypořádali s nástrahami džungle - tropické nemoci, zvěř?
Jun: Před odjezdem jsme vyfasovali proti-malarické tablety a byli jsme naočkovaní. Měli jsme se sebou repelenty s vyšším obsahem účinné látky. Naše repelenty nestačí. Největším problémem je nekróza tkáně.
Matouš: Stala se mi vtipná příhoda. Když jsem šel v noci na toaletu, tak z té díry vylez tak dvoumetrový had, takže jsem potřebu odložil na ráno.
V jakém jazyce se během kurzu komunikuje?
Jun: Většina těch lidí byli Francouzi, takže převážně francouzsky.
Matouš: Příkazy byly ve francouzštině a překládali je do angličtiny, Když však bylo málo času, tak jsme museli vnímat pouze francouzštinu.
Takže jste ovládali základní balíček francouzských rozkazů?
Matouš: Byli jsme připraveni od francouzského vojenského přidělence, který žije v Brně.
Jaké bylo bydlení a jídlo?
Matouš: Po celou dobu se spí v závěsné síti a například v mé četě jsem měl za celou dobu pouze dvakrát oběd. Večer jsem přišel, postavil si přístřešek a snědl si svou denní dávku. Chodili jsme spát kolem devíti večer. Vstávalo se ve čtyři ráno.
Jun: Dostávali jsme francouzské bojové dávky. Ta obsahuje dvě hlavní jídla, šumivý nápoj, čaj, sušenky, čokoládu apod. Na jídlo nebylo moc času. Když se zadařilo, tak byla deset minut pauza na oběd. Teplé jídlo jsme měli až večer.
Když srovnáte výcvik zde v lese a v džungli. Kde jsou hlavní rozdíly?
Matouš: Kurz ve Francouzské Guayaně nebyl bojový výcvik, ale jednalo se o přežití. Tam se z taktiky nenaučíte skoro nic.
Jun: Co se týče rozdílu pohybu v našem lese a v pralese, tak ten je neskutečný. U nás je průměr pochodové rychlosti pět kilometrů za hodinu. Tam je to třeba kilometr za hodiny dvě. Jsou tam všude spadané stromy, kdy vás chytnou liány a nechtějí vás pustit.
Matouš: Každých dvacet kroků musíte koukat na buzolu a určovat azimut, jelikož viditelnost je minimální.
Používali jstě nějaké speciální oblečení?
Matouš: Používat nějaké speciální oblečení nemá význam. Jste neustále v řece, nebo bahně. Používali jsme letní maskáče Armády České republiky a boty do džungle a byl jsem s tím naprosto spokojený.
Jun: Co říkali francouzští kolegové, tak jsme na tom s výbavou byli mnohem lépe.
V čem byl pro vás výcvik důležitý?
Jun: Je to pro mě neskutečná zkušenost, jelikož jsem nikdy takový kurz neabsolvoval. Naučil jsem se něco o svém těle, co vydrží, nevydrží a že když je člověk vyčerpaný, tak to nemusí být pouze fyzicky, ale i psychicky. Vím, kde jsou mé limity a jak se podle toho zachovat.
Matouš: Některé prvky z výcviku využijeme ve skupině Commandos. Jak řekl kolega, naučil jsem se starat o své tělo. Pokud půjde budoucí velitel do jednotky, je dobré, když si prožije něco podobného. Jste pod neustálým fyzickým a psychickým nátlakem, což je důležité pro budoucí povolání.
