Brno - Nápad na překonání Středozemního moře se v hlavě brněnského studenta Alberta Fikáčka rodil už od sedmi let. Teď se ze snu stává skutečnost. Loď z PET lahví, se kterou chce projet Středozemní moře, je hotová a za sebou má už i první premiéru na Brněnské přehradě. Za týden vyráží směr Itálie.
Tato loď ale není první, kterou Albert Fikáček postavil. Před dvěma lety zkoušel podobné vodní dílo na brněnské řece Svratce. Tehdy ale plavba nedopadla nejšťastněji. Na dně řeky skončil motor a nenašli ho už ani hasiči. První neúspěch ale nadšence neodradil. Od té doby odvážný mořeplavec nejen zdokonalil plavidlo, ale také sám sebe. Letos na jaře si udělal kapitánské zkoušky v Chorvatsku.
Jedni mu říkají dobrodruh, druzí blázen. On sám se ale nenechá odradit. Ve svých dvaadvaceti letech si plní svůj dětský sen. Loď trvalo postavit dva měsíce, sběr PET lahví ale trvalo půl roku. „Potřeboval jsem tisíc PET lahví. Sbírali všichni kolem mě, rodina, kamarádi, všichni. Jsem jim vděčný, protože sám bych toho tolik nevypil,“ říká s úsměvem Albert Fikáček.
Podle jakého mustru jste loď postavil?
„Navrhl jsem si ji sám, i když vím, že by bylo lepší a jistější, kdyby ji navrhl nějaký odborník, ale mě by to tak nebavilo. Uvidíme, třeba tam bude nějaká chybička, ale od toho se to dělá, aby se člověk poučil. Předlohu jsem bral jak na internetu, tak jsem se díval po plachetnicích.“
Jaký obor studujete, souvisí s vaší cestou?
„Studuji management a psychologii. A to nemyslím ironicky. Při stavbě a plánování trasy byla potřeba hlavně organizace a tady jsem uplatnil, co jsem se naučil.“
Kudy povede trasa a podle čeho jste vybíral?
„Hlavně jsem se snažil, aby tam nebyly velké mezery mezi zastávkami na břehu, aby mě mohli v případě potřeby přijet zachránit s vrtulníkem, který má také omezenou nádrž. Takže dost jedu podél pobřeží. Začínám v Itálii a pak jedu přes Korsiku a Sardinii. Tam si musím najít v přístavu někoho, kdo pojede podobným směrem, protože na hranice Tunisu a Alžíru, kam směřuji, je to velký úsek širým mořem. A pak už podél hranice Alžíru, směr ke Španělsku. Ve Španělsku pak budu rok studovat v rámci programu Erasmus. Trasu bych proto chtěl zvládnout za měsíc, protože nechci přijet do školy pozdě.“
Co když vám to nedovolí počasí, nebo loď?
„Počítám i s variantou, že trasu nezvládnu hned napoprvé. Když loď nevydrží, odjedu stopem, postavím si novou loď a začnu zase v tom místě, kde jsem skončil. Chtěl bych to zvládnout s tou jednou, pojedu, dokud se nerozsype, ale klidně jich může být pět, než objedu celou trasu.“
Budete ve spojení s někým z Čech?
„Mám zařízení, které funguje přes satelit. Moji polohu tak budou sledovat kolegové ze školy. Kdybych potřeboval, tak si navíc prostřednictvím tohoto přístroje můžu zavolat pomoc. Navíc se budu snažit v místech, kde zastavím, spojit s kamarádem, který mi bude dávat informace o počasí. Do bouřky bych si netroufl.“
Jak to bude se spaním a jídlem?
„Spát budu buď na břehu, kde zakotvím, nebo na palubě. Mám malý stan, který si tam můžu rozložit. A co se týká jídla, budu jíst asi rýži, rýži… prostě něco jednoduchého, beru si i vařič.“
První zkouška na vodě dopadla dobře, jste spokojený?
„Jsem, ale přesto musím doladit poslední mouchy. Potřebuji na plachtu došít takové kapsičky, aby se lépe vypnula. A hlavně potřebuji sehnat motor. Kdyby měl někdo motor, který mi může na dobu plavby půjčit, beru ho všemi deseti.“
Máte strach? Nebo do toho jdete po hlavě a rizika si neuvědomujete?
„Člověk má z té vody respekt, to určitě. Denně mám několik telefonátů, ať to nedělám, že umřu. Ale třeba když jsem šel po Sahaře, tak na mě Arabové také volali, že tam nevydržím, ale přežil jsem. Doufám, že to bude podobné i s tou vodou.“
