Silvestrovské události v některých západoevropských městech, ale zejména následující reakce státních složek a médií, otevřely zásadní otázku, před kterou stojí evropské společnosti. Totiž zdali téma migrační krize a soužití s evropskými muslimy převezmou a zvládnou umírněné demokratické strany, nebo zda v této oblasti dobrovolně přenechají kormidlo razantním politikům s autoritářskými tendencemi.
Ať už k podobným konfliktům dochází podle dostupných zpráv v Kolíně, Curychu, Düsseldorfu, Hamburku či Helsinkách, je absurdní, aby odpovědí na obtěžování či násilí na evropských ženách byla pouze výzva, aby se začaly chovat jinak. Toto tvrzení zůstává na úrovni argumentu „zahalujte se, nebudete dráždit a nebudete znásilněny“.
Stát máme zejména od toho, aby zajišťoval bezpečí a vymáhání pravidel. Proto není možné, aby v jeho některých částech pravidla platila trochu jinak, trochu méně, například v okolí Calais, na nějakém náměstí nebo v přistěhovaleckém ghettu. Pokud stát není schopen dohlédnout na dodržování práv a pravidel, ztrácí svou legitimitu – důvěru vlastních občanů.
K tomu dnes ovšem bohužel dochází. Pokud je nutné, aby politikové museli nahlas připomínat, že pravidla platí i na nádražích, může se občan jen stěží cítit bezpečně.
Ano, situace je velmi těžká pro všechny, to nelze popřít. Právě proto je potřeba se stále vracet k základním důvodům, proč existuje stát – k zajištění bezpečí, ochraně garantovaných práv a svobod a k vymáhání dodržování pravidel. Každý příchozí běženec musí být zadržen a zabezpečen v důstojné detenci, dokud nebude vyřízena jeho žádost o azyl, což mimo jiné znamená, že dojde k bezpečnostnímu screeningu.
Ten sice stoprocentně nezajistí, že půjde o bezproblémové osoby, nicméně je to to nejmenší, co evropské státy mohou pro svou vnitřní bezpečnost udělat.
Jak správně připomíná předseda Evropské rady Donald Tusk, evropské státy mohou žadatele zadržet až na 18 měsíců. Stoprocentní kontrola nad každým příchozím dává smysl v okamžiku, kdy z Evropy odešly tisíce evropských muslimů bojovat za Islámský stát a ročně dorazí přes milion lidí, o kterých evropské složky vědí velmi málo.
Pokud občané budou poslouchat jen fráze a neuvidí činy, přestanou svým vládám přirozeně věřit. Vláda zákona a ochrana práv a svobod je totiž to, co nás odlišuje od nedemokratických režimů.
Nejde ale pouze o jednání státu a politiků. Pokud někteří novináři chtějí pohřbít demokracii, je cesta zamlčování a ututlávání čehokoliv negativního spojeného s běženci pokusem o vraždu svobodného systému. V demokracii nemusí přešlap jednoho aktéra znamenat konec světa. Závažný problém ovšem nastane, pokud jim to ostatní důležití aktéři budou tolerovat a systém bude i nadále v sebevražedném nastavení.
Proto je velmi dobře, že respektované německé deníky, jako je Der Spiegel či Frankfurter Allgemeine Zeitung, rozkrývají autocenzuru, kterou některá německá média nejen k silvestrovským událostem přijala. Občané musí mít jistotu, že jim velké televize či noviny nelžou, že neselektují zprávy o dění v jejich vlastních ulicích. Jinak jim přestanou věřit a obrátí se na primitivní zdroje informací, např. na konspirační weby.
Z historie již víme, že události se velice snadno vymknou kontrole. Tito občané by tak mohli být jednouchou obětí pro autoritáře, kteří s konspirujícími a jednoduše zmanipulovatelnými davy v zádech zboří umírněnou liberální demokracii, která jako jediné zřízení dokáže garantovat práva a svobody svých občanů.
Umírnění demokraté v politice i v médiích se musí probudit, než bude pozdě. Čas běží a čím dál více sil získávají právě ti, kteří liberálními demokraty nejsou a kteří hájí čím dál brutálnější řešení.
Působí jako zástupce ředitele think-tanku Evropské hodnoty a jako politický komentátor. Je členem redakční rady expertního portálu AntiPropaganda.sk, dále je členem Aktivních záloh Armády ČR. V minulosti působil v humanitární organizaci ADRA International, jako poradce poslance Parlamentu ČR, dále jako stážista Ministerstva zahraničních věcí ČR a Úřadu vlády ČR.
