Začalo to jako příjemný rozhovor o životě. "Co to jíš?" ptá se mě možná čtyřicetiletý chlapík, který sedí vedle mě v kavárně. S plnou pusou mu říkám, že to jsou beignet, takové koblihy se spoustou moučkového cukru, specialita New Orleans. Dáváme se do hovoru. Mark přijel z New Yorku na víkend na jakousi konferenci a shodou okolností je v centru New Orleans jeden z největších festivalů roku.
Sedíme v kavárně hned vedle jednoho z pódií a vychutnáváme si atmosféru. Po prvních zdvořilostních otázkách vyjde najevo, že Mark pochází z Berlína a v New Yorku se živí mimo jiné jako novinář. „To je tady vždycky tolik starých lidí?“ je jeho další otázka. Trochu překvapeně se na něj dívám a odpovídám, že ne, ale že festival je skvělý právě tím, že sem přijdou všichni. Nadšeně mu vysvětluji, jak je podle mě fajn, že se chodí bavit i starší generace, že před pódiem tančí desítky párů a nestydí se.
Mark moc nechápe. Naopak začne vyprávět, jak se mu tady zdá všechno tak venkovské, že mu vadí ta spousta venkovanů, v angličtině „rednecků“, a že tady není dost barů. Když mu doporučím nějaké oblíbené lokály, jen ohrne nos a ptá se, jestli je tady něco moderního, kam se dá jít tančit. Snaží se mi popsat svou představu, až ho zastavím otázkou: „Myslíš něco ve stylu New Yorku?“ Přikyvuje. Já se v duchu bavím. Nablýskané designové kluby, kam se chodí lidé vystavovat ve svých drahých oblečcích, přijíždějí do nich drahými auty a pijí předražené drinky? Taková je pánova představa? Nic takového v New Orleans není, protože jih není sever a New Orleans není New York.
Znovu se mu snažím mile předat své zkušenosti, že jih má svoje přednosti, že tu je opravdu zajímavý život a že si člověk New Orleans oblíbí, hlavně pokud zná jeho historii a všechno, čím si město a jeho obyvatelé v minulosti prošli. „Možná máš pravdu,“ přikyvuje nakonec, ale stejně cítím, že je jaksi znechucen představou, že někomu k životu stačí takto nudný život na americkém jihu (venkově), kde prostě není dostatek luxusu.
Mark se narodil v Berlíně, teď je v New Yorku, tedy v centru dění. Musí mít kolem sebe frmol, takový životní styl ho baví. Proč ale odsuzuje to, že někoho jiného prostě baví jiný život? Že někomu jinému vyhovuje usrkovat své pivo v obyčejném baru, kam může přijít v odrbaných džínách a triku a nikdo u vchodu nebude kontrolovat jeho „dress code“, tedy to správné oblečení? Proč jede do nového města s tím, že v něm chce najít to své?
Toto krátké sobotní setkání mě přimělo k zamyšlení, že podobné je to všude na světě. Lidé se dohadují, které město je lepší, která země je lepší, Francouzi nemají rádi Brity a naopak, Němci jsou prý studení čumáci, Američané jsou hlupáci, všechny islámské země jsou zase plné fanatických teroristů. A stejně to funguje i u nás v Česku. Nesmyslné rozepře Prahy s Brnem a Ostravou, Hradce Králové s Pardubicemi a celkově hlavního města a jeho „Pepíků“ se zbytkem republiky tzv. „vidláků“ jsou v běžné konverzaci i v médiích aktuální pořád. Proč si navzájem pořád dokazujeme, že jeden je lepší než ten druhý? A kdy si konečně uvědomíme, že každá stránka života má něco do sebe, a že lepší, než si pořád něco vyčítat, by bylo navzájem se poznávat a objevovat nové věci? Nová místa, města, ale i země? Vždyť přece to, že se člověk někde narodí, není jeho chyba, ani zásluha.
Jak říká jeden americký komik směrem k příliš hrdým americkým patriotům: „Nechápu, jak někteří Američané všude vykřikují, jak jsou nejlepší národ na světě a vytahují se před jinými se slovy, já jsem Američan! Tak takových já se ptám, cos udělal pro to, že jsi Američan? Narodil ses svojí mámě na americké půdě, to je tak akorát všechno!“
Zlatá slova a neplatí jenom pro Američany.
- Vystoupení francouzského kvartetu autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/811/81068.jpg
- Šachisté v restauraci v New Orleans autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/811/81065.jpg
- Motorkáři odpočívají v centru New Orleans autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/811/81066.jpg
