Když jsem slyšel o surovém a zbabělém útoku na komunistického poslance Jiřího Dolejše, vzpomněl jsem si na příhodu, jež se mi stala před pár lety na Letné. Zašel jsem se ze zvědavosti podívat na májovou oslavu KSČM.
Nic jsem nekřičel, na nikoho jsem neútočil, jen jsem stál a díval se. Nejspíš jsem musel mít nějaký divný výraz v obličeji, protože mi z ničeho nic začal poměrně "vybraně” nadávat jakýsi postarší muž. Za chvíli se k němu připojil jeho stejně vetchý kolega, či v této situaci spíše soudruh, a ten mě dokonce zkusil pěstičkou uhodit do ramene. Kdybych se ohnal, nejspíš bych alespoň jednoho z nich zabil. Dost možná stačilo zadupat a leknutím by se umlátili sami. Neučinil jsem nic, šel jsem pryč koupit si klobásu a pivo a myslel si cosi o starých idiotech, kteří – parafrázujme Jana Wericha – museli být kdysi mladými idioty. Dost možná, že když jimi byli, měli dost sil na to, aby zmlátili někoho, kdo se tvářil jinak, než si oni představovali, nebo ještě něco horšího a z jejich hlediska hříšného, totiž někoho, kdo měl jiné názory. Tato úvaha mě vedla k tomu, že jsem to málem oplatil alespoň tomu, co šermoval pacičkou, zakroutil mu nosem nebo ho vytahal za ucho. Pak mi došlo, že by nejspíš začali křičet o pomoc, demokratická policie by zasáhla a všichni by se druhý den dočetli, že jsem cynický surovec, který ubližuje starouškům. Vydal jsem se tedy podruhé a definitivně za pivem a klobásou.
Jistě, nelze tyto dva incidenty srovnávat, ovšem musím poctivě říci, že mě ani nenapadlo tehdy tvrdit, že jsem byl napaden fašizujícími či komunizujícími staříky a že jejich agrese byla vyprovokována velice razantními větami, které zněly z tribuny. Jednoduše pro mě ti dva zasloužilí členové strany byli idiotskými hlavami, které ani stáří neomlouvalo. Když už jim nepomohlo před blbostí, proč je brát jako výzvu k pochopení. Neomlouval jsem tehdy ty dva plesnivce a v podstatě mi bylo líto, že nešlo je přehnout přes koleno a nasekat jim jako uličníkům. Vždyť působili coby živá ilustrace úsloví: „Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem!” Dodejme, že dítětem zpovykaným, ba hajzlíkovským.
I tato příhoda je důvodem, proč sice považuji útok na Dolejše za cosi ohavného a hloupého, nicméně to, co se z něho snaží vytlouci KSČM, shledávám jako jistý druh kanibalismu. Ze snímků zbitého místopředsedy mohli by ještě vyrobit slušivý billboard a lepit ho po ulicích s nápisem: "Podívejte, jak se s námi zachází!”
Myslím, že příběh byl prostý: ulicí se pohyboval hlouček opilců, kteří se propili k agresivitě. A Jiří Dolejš jim padl do ruky. Známá tvář. Navíc komunista. Třeba doopravdy neměli rádi komunisty. Ne třeba, ale určitě to byli idioti. Proto udělali to, co udělali. Jsem přesvědčen, že kdyby útočníci narazili na někoho jiného, dopadl by stejně. Třeba proto, že je Vietnamec, nebo proto, že je Slávista s identifikační šálou. Případně, že nosí brýle či je blonďák, nebo plešoun. A místo výroku: "Ty svině komunistická!” padlo by: „Ty svině plešatá!”
Bylo by proto nanejvýš vhodné, aby se policii ony idioty podařilo polapit, usvědčit a předat soudu. A ten aby jim vyměřil pořádný flastr. Aby si příště rozmysleli bít lidi. Ať už komunisty nebo nekomunisty. To se totiž nesluší. Zvlášť říkáme-li, že si lidského života konečně vážíme víc, než tomu bylo v "tamté” historii.
A od sněmovny bychom měli žádat, aby nyní přijímala patetická usnesení vždy, když nějací idioti zbijí kteréhokoliv občana. My ostatní nejsme nic horšího než kdejaký politik. Angažují-li se poslanci tak kvapně, zásadně a moralisticky kvůli svému kolegovi, mají tak činit pro každého. Třeba i pro toho, koho někde zbijí za protikomunistický názor. A očekávejme, že v tom usnesení nebude chybět adjektivum, jež takové „praktiky” vystihne stejně jako nyní ono slůvko “fašizující”.
