Winston Churchill kdysi nazval boj o moc něčím tak neprůhledným, jako když se buldoci rvou pod kobercem. Ale nejen historie, nýbrž zvláště současnost by vždycky ráda věděla, kdo se s kým pere, jaké zbraně a metody k tomu používá. I stalo se, že někteří, kterým pije krev přemíra farizejství světové diplomacie a spletité intrikářské zákulisí válek a kořistnictví, se rozhodli s tím něco udělat. S použitím prostředků moderní doby. Tak se zrodil WikiLeaks – pozoruhodný nový fenomén odhalující zákulisí světové politiky, včetně intrik a neupřímností. Je to cosi jako velmi účinný „globální podkobercový rentgen“.
WikiLeaks – globální migréna papalášů
Otec či patron tohoto vynálezu Julian Assange a jeho spolupracovníci by zasloužili Nobelovu cenu míru, což je jediná „Nobelovka“, kterou je možné udělit nejen jednotlivci, ale také organizacím. Zuřivost tažení proti WikiLeaks prozrazuje zlost mocných nad představou, že by už nemohli či aspoň neměli používat v politice onu obrovskou škálu „podpásovek“, na niž jsou doposud při své práci běžně a bohorovně zvyklí. Ale myšlenky na změnu je určitě brzy přejdou. Chvilku možná budou opatrnější ve výběru arogantních nálepek partnerů, s nimiž jednají s farizejskými úsměvy. Pak se zanedlouho vše vrátí do starých kolejí. Zákonitě. Protože boj o moc a nevybíravé prostředky při tomto boji nezmizí ještě ani za stovky roků.
Julian Assange je nyní obviňován mimo jiné i ze sexuálních nemravností, aniž by se objevily konkrétní a důvěryhodné švédské slečny s historkami, kdy, kde a co si vlastně Juliánek dovolil. Ale i kdyby byl Mr. WikiLeaks jakkoli zlikvidován (asi lépe morálně než fyzicky, to by příliš tlouklo do očí), velký podkobercový rentgen – s Julianem nebo bez něho – je už na světě a snadno nezmizí. Je spojen s internetovým fenoménem, jedním z pilířů instantního informačního světa, který udělal ze zeměkoule jedinou a jedinečnou elektronickou vesnici s universální časoprostorovou dimenzí. WikiLeaks má řadu problematických rysů. Sklízí pšenici s mákem, s námelem, koukolem, ale i se šafránem a zlatobýlem. Jak zajímavou práci to však poskytne analytickým botanikům. Ti nakonec snadno smetou se stolu býlí, dost toho roztřídí do historických herbářů a mnoho materiálu pošlou ke zkoumání politizujícím psychiatrům.
Celkem se však se světem nestane nic. Werich měl pravdu, když říkal, že dřív, když jeden monarcha řekl o druhém, že je vůl, hrozně dlouho trvalo, než se to tomu dotyčnému doneslo. Teď to adresát urážky ví dřív, než se celá nadávka objeví na monitoru počítače. Jan Werich k tomu dodal, že teď však už nejsou ti dotyční tak „hákliví“. Jak vidno, pro bouři nevole nad drzostí odhalování podkobercových situací, v tom se Werich mýlil.