Janu Sotonovou jsem poprvé poznal na jihlavském festivalu dokumentárního filmu. Pokud se nepletu, bylo to už v roce 2007, kdy jsme šli s kolegy zapít festivalovou cenu pro Reportéry ČT do nějaké putyky. Tedy, nevěděl jsem ani, že je to Jana, natož Sotonová. Kdosi prostě přivedl k našemu stolu nenápadnou, usměvavou, štíhlou dívku, které bylo něco přes dvacet, musela být ještě studentka a zřejmě jí připadalo nevhodné vstupovat do debaty generačně starších a zkušených kolegů. Tak jen způsobně seděla, mlčela a hezky se na všechny usmívala. V jejích očích to ale jiskřilo zájmem, ne snad o nás, probůh, ale o naši práci, o řemeslo, o kterém jsme přemítali a vášnivě se přeli pod dojmem piva a možná i jejích povzbudivých úsměvů.
Po nějaké době se začala objevovat v redakci, dokonce ve střižně, kam ji přivedl kolega, který snad vedl její bakalářku, ale zřejmě už v tom bylo i něco jiného, po čem jsem nijak nepátral, takové věci se prostě dějí. Byla pořád taková tichá, usměvavá, skoro nesmělá, což ovšem byla jen maska navenek, jak jsem zjistil později, ve skutečnosti v sobě skrývala i výbušný temperament, ale hlavně odhodlání a výdrž.
Leccos z toho jsem pochopil, když mě jednoho dne přišla požádat o práci. Dělala tehdy v Lidových novinách a nebyla tam spokojená, ačkoli měla stálý, slušně placený flek, chtěla si zkusit televizi a rovnýma nohama hned publicistiku. Vypadala najednou úplně jinak, než na našich předchozích letmých setkáních, zdvořilá pukrlata byla tatam, byla najednou smělá, rozhodná a přímočaře sebevědomá. Na kluka ostříhané vlasy, pod ofinou modré oči, štíhlá a pružná s dlouhýma nohama. Elegantní mladá dáma.
Ale i přes veškeré její ženské kouzlo jsem se jí snažil od nástupu k nám odradit, nechtěl jsem si vzít na svědomí, že to nevyjde a ona přijde o práci a utrpí trvalý úraz na sebevědomí. Přece jen měla za sebou málo novinářských zkušeností, s televizí žádné a chtělo by to jít na zaučenou nejdřív do zpravodajství, kde by si mohla postupně brousit ostruhy. Takhle si stavěla laťku hned na osobní rekord, což zvládne málokdo. Barvitě jsem popisoval nástrahy, které na ni čekají, především to, že si jako externistka možná dlouho nevydělá ani na slanou vodu, protože bude trvat, než se něco naučí a já jí odvysílám reportáž, za kterou dostane zaplaceno. Řekla, že si to rozmyslí a s tím jsme se rozloučili. Myslel jsem, že se už neozve. Proto mě překvapilo, když ani ne za hodinu pípla esemeska, že to teda bere se vším všudy, že to zkusí, že nastoupí hned, jak dá výpověď v novinách.
Tak v roce 2011 přišla Jana Sotonová do našeho pořadu, byla tam samozřejmě nejmladší. Začátky nebyly žádný med, pro nás pro oba, ale vždycky jsem musel obdivovat její výdrž, zarputilost, odhodlání nikdy to nevzdat. Myslím, že tu práci milovala, bez toho by všechny ty nástrahy - včetně místy dost nevybíravých připomínek dramaturga - nevydržela. Odvysílala řadu pěkných reportáží a ta o malém autistickém človíčkovi, kterého šoupli do ústavu k dospělým, z nich byla možná nejzáslužnější. Každopádně byla nejdojemnější a zlomila srdce nejen mně, ale i lhostejným úředníkům, takže jeho situaci začali díky Janiným reportážím řešit. Měla před sebou spoustu skvělých příběhů a kauz, které už bohužel nenatočí, což je škoda pro nás pro všechny, protože mohlo být na světě trochu lépe.
Ačkoli jsem jí to nikdy neřekl, což je mi dnes strašně líto, měl jsem ji moc rád, vážil jsem si jí, nikdy na ní nezapomenu. Asi jako každý, kdo ji znal. Čest její památce!
