Marek Wollner

Ač se k výrokům radních běžně nevyjadřuji, po přečtení rozhovoru s novou radní ČT Hanou Lipovskou v Týdeníku ECHO („Jsem trochu partyzánka“, ECHO, 11. 6. 2020) udělám výjimku. Hana Lipovská samozřejmě není jediná, kdo má kritické připomínky ke kauze Lidice, kterou jsme vysílali loni v červnu (Vpředvečer tragédie, Reportéři ČT, 10. 6. 2019), takže zároveň odpovím nejen jí.

Minulý týden jsem se dozvěděl, že Rada adresovala České televizi žádost o vysvětlení dvou reportáží, po jedné z pořadu Reportéři ČT a ze 168 hodin, za kteréžto pořady jako šéfredaktor odpovídám. Nedozvěděl jsem se to ovšem z úřední pošty, jak by bylo obvyklé, ale z médií (mediaguru.cz). To je důvod, proč reaguji nejprve veřejně, předtím, než odpovím úředně.

„Pravda, kterou se před vámi snažili utajit.“ Když vidím tuhle zaříkávací formulku, většinou už ani nečtu dál. Slovo pravda se v digitální éře stalo platidlem, které úplně pozbylo ceny. Je to nekrytý šek. Pouhý reklamní trik, který má přilákat pozornost – asi jako „tohle je jediný opravdový prací prostředek“. Neříkám, že je to automaticky nejhorší prací prostředek, ale většinou je. Novinář více než s pravdou pracuje s fakty a informacemi. Bylo by vhodnější užívat místo slova pravda skromnější slovo informace, pokud tedy vůbec nějaké informace v článku jsou. Dají se lépe zvážit a změřit než zcela vágní, všeobjímající a nezvažitelné slovo pravda.

Janu Sotonovou jsem poprvé poznal na jihlavském festivalu dokumentárního filmu. Pokud se nepletu, bylo to už v roce 2007, kdy jsme šli s kolegy zapít festivalovou cenu pro Reportéry ČT do nějaké putyky. Tedy, nevěděl jsem ani, že je to Jana, natož Sotonová. Kdosi prostě přivedl k našemu stolu nenápadnou, usměvavou, štíhlou dívku, které bylo něco přes dvacet, musela být ještě studentka a zřejmě jí připadalo nevhodné vstupovat do debaty generačně starších a zkušených kolegů. Tak jen způsobně seděla, mlčela a hezky se na všechny usmívala. V jejích očích to ale jiskřilo zájmem, ne snad o nás, probůh, ale o naši práci, o řemeslo, o kterém jsme přemítali a vášnivě se přeli pod dojmem piva a možná i jejích povzbudivých úsměvů.

Kdybych byl přítelem spikleneckých teorií, řekl bych, že vláda se stala obětí špionážních her, které mají vést k jejímu pádu. Jak si jinak vysvětlit, že dva ostřílení ministři se vzápětí po sobě stali aktéry blamáže, která nemá obdoby. Spikleneckou teorii můžeme ovšem s klidem vyloučit především proto, že oba ministři se ke svým blamážím hrdě hlásí. Ministr financí Miroslav Kalousek nejprve zavolá šéfredaktorovi deníku MfD a oznámí mu, že disponuje tajnou nahrávkou z porady šéfů tištěných médií, kteří se chtějí společně ohradit proti zvýšení DPH. Aby svá slova podpořil, neváhá citovat výroky účastníků porady. A ještě triumfuje tím, že skrytou nahrávku odvysílá v pořadu ČT. Po pár hodinách vyrukuje s prohlášením, že žádnou takovou nahrávku nemá, prý to byla jen „mystifikace“.

Steigerwald psal zase o ČT. Programový slepenec servility k moci, bezzubé zpravodajství, primitivní zábavné pořady. "Pro šťouraly a kritiky má ČT příležitostné úlitby v oboru kvalitní kinematografie, případně některých dokumentů a debatních pořadů, jako je třeba Kučerova Historie.cs." I když Steigerwaldova nenávistná nota celého článku propůjčuje i této charakteristice jednoznačně záporné vyznění, pro ČT to zas tak špatná vizitka od jejího nejdogmatičtějšího kritika není. Musel připustit, že v televizi je přece jen něco dobré, to je pokrok - jen jeho svatá vášeň dělá z poloplné sklenice poloprázdnou. Protože dávat dobré filmy a dokumenty, případně vysílat dobré debatní pořady, to tak málo není, dokonce bych řekl, že je to víc, než na našem trhu nabízejí všechny ostatní televize dohromady.