Byla to víceméně náhoda, že jsem nedávno zhlédl zpravodajskou relaci České televize Z metropole a v ní příspěvek o problémech s údržbou Vinohradské sokolovny v Praze. Při jeho sledování se z hlubin mé paměti vynořily zasuté vzpomínky na dětství odehrávající se na půdorysu Vinohrad a Riegrových sadů. Nebudu čtenáře obtěžovat popisem každodenní cesty do školy Na Smetance kolem sokolovny s přilehlými hřišti. Ponechám stranou dětské chození do sokola, první tempa v místním bazénu, čtyřstovku uběhnutou na zdejším atletickém oválu, spartakiádní cvičení s krychlemi nebo házení kriketovým míčkem při získávání odznaku zdatnosti BPPOV (Buď připraven k práci a obraně vlasti).
Omezím se jen na několik zážitků, které zanechaly pečeť v dětské paměti, v níž zůstaly dodnes, přestože dítě dospělo a zážitky zestárly o padesát let. Ten první má dokonce přesné datum.
Pětiletý chlapec jde s babičkou „do Rýgráku“ jako v jiné dny, ale tentokrát jsou Riegrovy sady plné mladých lidí. Hrají na kytary, na harmoniky, tancují, zpívají. Ozývá se: „Ptala se Zuzana Kuby, Kuby, jestli má veverka zuby, zuby…“, chlapci a dívky v modrých košilích s odznaky se spojují do kolovadel a živých hadů, které se proplétají parkem.
Malému chlapci se zpívání a tancování velice líbí. Jenom je mu divné, že tu není žádný hlídač, který by ty mladé lidi okřikl. Dobře ví, že na trávník se vstupovat nemá, a oni si klidně dupou po trávě a nikdo jim nic neříká. Až půjde na procházku s babičkou v příštích dnech, uvidí, jak zahradníci kypří vyšlapaná místa a zasévají do nich novou trávu. Vše se opět vrací do normálu, včetně hlídače bdícího nad nedotknutelností zeleně trávníků.
Teprve následně, až během dospívání, se chlapec dozví, že ve dnech 23.-24. dubna 1949 se ve Vinohradské sokolovně konala slučovací konference Svazu české mládeže a Svazu slovenské mládeže, že zde vznikl jednotný Československý svaz mládeže a založil se Pionýr. Později, v normalizačních dobách, mu to připomene pamětní deska umístěná na sokolovnu při jakémsi výročí, která po roce 1989 tiše zmizela.
Zážitek druhý, někdy ze začátku padesátých let. Nevzpomínám si přesně, zda jsme se na atletické hřiště dostávali branou nebo dírou v plotě. Ale byli jsme tady, parta dětí z Čerchovské a Krkonošské ulice, jen tak se podívat, co se tu děje. Někdo hází diskem, jiný vrhá koulí. Muž střední postavy krouží po dráze stadionu, žádný tartan, antuka, jenom škvára. Vždy na jednom místě dráhy zasprintuje, pak zvolní, oběhne kolečko, na stejné rovince zasprintuje, v zatáčce zvolní, a to všechno se opakuje zas a zas až do úplného omrzení.
Alena Skopcová, dcera naší domovnice, začne na běžícího atleta křičet: „Pane, vy běháte jak Zátopek, nejste vy náhodou Zátopek.“ Muž nehne brvou, zasprintuje a opět se vydá do dalšího kola. Alena se několikrát pokouší o kontakt, ale muž sveřepě mlčí a ukrajuje z tréninkového přídělu další a další okruhy. Samozřejmě, že to byl Emil Zátopek, který však neměl náladu vybavovat se se šesti až osmiletými přidrzlými fakany. Proč tehdy trénoval na Vinohradech a ne někde jinde na Dukle, to se už nikdy nedozvím.
Zdejší atletický oddíl měl však jinou hvězdu. Byl to skokan do výšky Jiří Lánský . Skákal stylem „horine“, jeho osobní rekord byl 210 cm, a pokud vím, nikomu jinému se nepodařilo tímto stylem skončit výše. Už tehdy se většinou skákalo valivým stylem „stredl“. Skákalo se do písku a dopadalo se na nohy a ruce, nikoli na záda a do pěny jako při „flopu“ dnes. Výškařský sektor byl blízko plotu, a tak tréninky pana Lánského mohli sledovat i náhodní chodci na procházkách po cestě mezi stadionem a zdejší restaurací.
Vinohradská sokolovna a přilehlá hřiště nabízela dětem stále nějakou zábavu, nejvíce o víkendech. Ozdobou byla atletická utkání, ale také ligové zápasy v házené, v níž na přelomu padesátých a šedesátých let excelovalo ženské družstvo trénované bývalým fotbalovým brankářem Marzinem.
Ještě jeden můj zážitek spjatý s vinohradskou sokolovnou nese datum. Nachomýtl jsem se k němu náhodou, cestou ze školy. Psal se rok 1957, chodil jsem už do sedmé třídy a jednou jsem to vzal domů přes park kolem hřiště. Za jeho plotem mě zaujala skupina sportovců. To, co nejvíce bilo do očí, byly tepláky jednoho z nich, kterými se odlišoval od ostatních. Měly jasně blankytnou modrou barvu, tvořící pozadí pro bílá, červeně orámovaná písmena „USA“ na zádech vysokého hromotluka.
Protože jsem již tehdy pilně četl noviny, dozvěděl jsem se z nich, že to byl americký olympijský vítěz v hodu kladivem Harold Connolly, který navštívil Prahu, aby se zde údajně seznámil s organizací československé sjednocené tělovýchovy, a podělil se o své sportovní zkušenosti s našimi atlety.
Samozřejmě, pravda byla trochu jiná. Harold Connolly přijel do Československa, aby si odtud odvezl svoji budoucí nevěstu, olympijskou vítězku v hodu diskem Olgu Fikotovou se kterou se seznámil rok předtím na OH v Melbourne, Díky podpoře manželů Zátopkových a také díky blahovůli prezidenta Zápotockého se mu to nakonec podařilo.
To všechno se mi vybavilo, když jsem v sobotu na obrazovce sledoval záběry kdysi tak elegantní a moderní, dnes však chátrající budovy v Riegrových sadech. Vinohradská sokolovna byla ve své době špičkovým zařízením na evropské úrovni. Sokolové ji začali stavět v roce 1937, po dokončení stavby v roce 1941 ji zabrali Němci. Po roce 1948 ji v rámci sjednocování tělovýchovy získal sportovní oddíl, jehož patronátním závodem byl ČKD-Stalingrad. Ten oddíl se jmenoval Spartak Praha Stalingrad a nikoli Bohemians, jak ve svém historickém exkurzu vysvětloval reportér příspěvku ČT.
V devadesátých letech získali budovu zpět znovuzrození Sokolové, přestože TJ Bohemians se k sokolské tradici hlásila. Například tím, že v roce 1987 slavila sté výročí své jednoty v návaznosti na vznik Sokola Vinohrady v roce 1887, a nikoli na počátky fotbalového mužstva, pozdějšího Bohemians, které vzniklo později.
To všechno jsem se dočetl na internetové adrese TJ Bohemians, když jsem hledal podrobnosti o tom, jak to s Vinohradskou sokolovnou vlastně bylo. Webová stránka Sokola Vinohrady o osudech vlastního sportoviště mlčí.
Možná také proto došlo k chybě televizního reportéra, který si samozřejmě nemůže pamatovat na to, že po roce 1948 se Sparta přejmenovala na Spartak Praha Sokolovo, Bohemians na Spartak Praha Stalingrad a Slávie na Dynamo Praha. Fanoušci však nová jména ignorovali a nadále chodili „na Spartu“, „na Slávii“, „na Bohemku“. Konec konců i my jako děti jsme svým rodičům hlásili, že se jdeme podívat „na sokolku” a nikoli na hřiště Spartaku Praha Stalingrad.
