Milan Šmíd

Úvodem nabízím citát z komentáře Patricka Zandla: „Rusko Českou republiku položilo na lopatky bez jediného výstřelu. Ruská digitální válka vůči Česku zafungovala skvěle.“ (Zandl, Patrick: Kam zmizel můj internetový přítel Vasilij, MF Dnes 23.5.2014, str.14). Myslím, že jedním z nejlepším důkazů platnosti této teze bylo pozvání ředitelů veřejnoprávního rozhlasu a televize na kobereček volebního výboru Sněmovny. Nebudu hodnotit nehoráznost (nebo jen neuváženost?) tohoto kroku, proti kterému se ohradili oba ředitelé a Martin Komárek pak svoji výzvu stáhl.

Výročí vstupu České republiky do Evropské unie vybízí k ohlédnutí. Na jedné straně média, těsně svázaná s rozmanitými jazyky a kulturami jednotlivých členských zemí, nebyla a nejsou předmětem společné evropské politiky. Na straně druhé je tu jedna významná výjimka, která se týká televize, dnes i veškeré audiovize. Schopnost audiovizuálních médií překračovat hranice a jazykové bariéry je zařadila do kategorie služeb, které - jak je v EU pravidlem - by měly mít zajištěný volný pohyb po unijním prostoru.

Protože o prodeji amerického deníku Washington Post se asi napíše dost jiných komentářů, omezím se jen na některé detaily. Krátce nato, co se oficiálně zveřejnilo, že Washington Post kupuje zakladatel Amazonu a multimiliardář Jeff Bezos, vydavatelka listu oslovila dopisem čtenáře listu, aby věděli, na čem jsou. Vnučka proslulé Kateřiny Grahamové Kateřina Weymouthová v něm na jedné straně čtenářům sdělila, že rozhodnutí správní rady o prodeji firmy bylo pro jejich rodinu neradostnou událostí (decision with a heavy heart), na druhé straně však oznámila, že zůstává ve funkci, protože ji o to požádal nový majitel, jehož obchodní zkušenosti a podnikatelské schopnosti jsou příslibem budoucnosti listu.

Celostránkový esej v příloze Lidových novin Orientace nadepsaný „Veřejnoprávní idiotství“ (16. února 2013, autor Martin Zvěřina) nemá daleko do pamfletu, neboť řada tvrzení v něm postrádá věcné zdůvodnění a tím se řadí do sféry literárního žánru.

Proč? Protože nový generální ředitel České televize přichází do prostředí, ve kterém se potká s realitami a problémy, se kterými se při své dosavadní praxi nesetkával, a o kterých možná ani neměl ponětí. Začíná to u budov, postavených pro televizi let šedesátých, nikoli pro třetí milénium, a u jejich nezbytného zázemí. Ty budovy a studia na Kavčích horách je třeba vytápět, uklízet, udržovat, přestože řada z jejich velkoryse projektovaných prostor a chodeb je po většinu doby prázdných. Komerční televize, které si svá sídla stavěly na zelené louce o třicet let později, tuto zátěž nenesou.

Šmoulové vtrhli do pražských ulic, novináři mají o čem psát, obchodní řetězec Albert a distributoři nového 3D filmu si mnou ruce, že jim média dělají reklamu zdarma, pamětníci vzpomínají na své zážitky se Šmouly v dětském či jiném věku. Patřím mezi ně, a proto bych rád ke článku Terezy Spáčilové a Jany Záhorkové „Šmoulové znovu řádí“ v Magazínu MF Dnes ještě něco dodal a některá data o uvedení „šmoulího seriálu“ upřesnil.

Od letošního června se otevřely brány novému financování výroby televizních pořadů, když novelizovaný zákon 231/2001 v souladu se změnami evropské legislativy povolil tzv. product placement. Tím se odstranila paradoxní situace trvající řadu let, v níž televizní stanice dnes a denně vysílaly domácí i zahraniční filmy plné umisťovaných produktů, ve vlastní tvorbě však tento způsob financování nesměly využívat, protože by se pokládal za nedovolenou skrytou reklamu. Za tento stav mohlo přísné uplatňování jinak prospěšné a užitečné zásady, podle níž by každé reklamní sdělení mělo být v proudu masové komunikace rozeznatelné a identifikovatelné tak, aby čtenář, divák, posluchač nebyl uváděn v omyl. Tedy aby si uvědomil, že to, co při vysílání reklamy sleduje, není neutrální objektivní informace o okolním světě, ale účelové sdělení sledující propagaci výrobků, služeb či jiných činností někoho, který si příslušný vysílací čas zaplatil.

Krátká zpráva amerického týdeníku Newsweek o poměrech ve věznici na Guantánamu, zveřejněná v květnu roku 2005, podnítila nepokoje v islámském světě, na jejichž konci bylo nejméně patnáct mrtvých. Článek obsahoval informaci o tom, že vojenští vyšetřovatelé splachovali listy koránu do záchodu, což rozzuřilo radikální muslimy od palestinské Gazy přes Afghánistán a Pákistán až po Indonésii. Jak se později ukázalo, uvedená informace nebyla dostatečně ověřená a další šetření ji vyvrátilo. Newsweek se hájil tím, že pouze citoval zdroj, jehož informace se shodovaly s dalšími pověstmi a který měl návaznost na zřízení vojenské komise vyšetřující, zda v Guantánamu nedochází k mučení vězňů.

V předchozím díle jsem se pokusil vyvrátit mýtus o tom, že objevení falešných sponzorů Bácse a Sinhy vedlo k bezprostřednímu rozpadu koalice a pádu vlády Václava Klause. Proti takovému výkladu svědčí chronologie událostí: o neexistenci sponzorů ODS média informovala už v dubnu 1996, vládní krize přišla až koncem příštího roku. Což je snad dostatečný důkaz proti zkresleným představám o omnipotenci médií.

Aféra s Pandury, která mne inspirovala k ohlédnutí za předvolebními aférami minulosti, utichla natolik, že její předvolební efekt bude možná nulový. Přestože mi někteří internetoví diskutéři vzkázali, ať se raději věnuji aférám současným, než těm minulým, budu ještě nějaký čas pokračovat. To proto, abych oživil fakta, na která se dnes už zapomíná, nebo se podávají ve zkreslené podobě. Ta fakta čerpám z veřejných a otevřených zdrojů a snažím se vyvarovat subjektivních a zkreslujících svědectví, kterých je vždy kolem podobných afér plno.

Jak jsem minulý týden slíbil, chci v seriálu blogů připomenout některé předvolební aféry, do nichž se zapletla média. Také proto, že s odstupem doby kolem těchto afér vznikají nejrůznější fámy, a občas je dobré si připomenout základní historická fakta. 1992 – ČST a kauza Mečiar V roce 1992 se parlamentní volby obešly bez mediálního skandálu v podobě, v jaké ho chápeme dnes. Nicméně média byla opět v centru pozornosti, což vyvrcholilo stížností Ústřední volební komise, která dokonce podala podnět generální prokuratuře, aby přešetřila, zda televizním vysíláním „nebyla naplněna skutková podstata trestného činu maření přípravy a průběhu voleb.“ Ústřední volební komisi tvořili zástupci všech politických stran, z čehož vyplývá, že nespokojenost s televizním zpravodajstvím projevila většina z nich.

Stalo se už tradicí, že před každými volbami v české kotlině vypukne nějaká aféra, do které se více či méně zamíchají média. Podezření na korupci při nákupu transportérů Pandur pro českou armádu, podložené investigací Janka Kroupy v MF Dnes, se zdá být prvním výstřelem letošní předvolební kampaně. Když jsem začal psát tento blog, chtěl jsem v něm zrekapitulovat uplynulá dvě desetiletí. Nakonec jsem se však „zasekl“ hned u té první aféry z roku 1990. Budu-li mít dostatek času, zkusím pojednat téma předvolebních afér jako seriál. Také proto, že s odstupem doby kolem těchto afér vznikají nejrůznější fámy a bude dobré si připomenout jejich základní fakta.

Je s podivem, že fotomontáž pražského primátora Béma s prasečím rypákem na titulní stránce Reflexu (7.1.) nevyvolala v médiích větší odezvu. Média se o ní zmínila teprve tehdy, když se primátor nechal slyšet, že Reflex zažaluje. Shodou okolností tak učinil krátce poté, co soudce pražského městského soudu Tomáš Novosad zamítl žalobu Davida Ratha dožadujícího se v občanskoprávním jednání omluvy za podobnou fotomontáž na titulní stránce Reflexu.

Kde se vzalo, tu se vzalo, náhle se na internetu a v médiích objevilo Středisko analýz a empirických průzkumů SANEP. Přestože své první průzkumy veřejného mínění začalo dělat už v prosinci loňského roku, na stránky novin, časopisů a internetu proniklo až v posledním půlroce.

Když v roce 1980 majitel televizních stanic v Atlantě Ted Turner vytvořil první zpravodajský televizní program Cable News Network (CNN), odborníci tento krok pokládali za rozhazovačný rozmar milionáře, který nemůže přinést žádný zisk. Neboť v americké komerční televizi odjakživa platilo, že vydělává „entertainment“ (zábava), nikoli „news“ (zpravodajství). Během pěti let se však CNN dostala z červených do černých čísel, vytvořila své klony – CNN Headlines, CNN International – a stala se vzorem pro další následovníky. Zpočátku se vyskytovali jen tam, kde k tomu byly příhodné podmínky – rozšíření kabelového a satelitního příjmu, velký jednojazyčný trh.

Když jsem se minulý týden dočetl, že regionální pobočka Mezinárodního tiskového institutu SEEMO (South East Europe Media Organization) udělila Cenu za porozumění v jihovýchodní Evropě Borisu Bergantovi, vzpomněl jsem si na nedávný koncert Gorana Bregoviče na Staroměstském náměstí, o kterém informovala slovem i obrazem také Česká televize. Pořad Reportéři ČT ukázal, jak sdružení občanů bývalé Jugoslávie „Lastavica“ nejen zorganizovalo koncert zdarma pro Pražany, ale také dalo dohromady velvyslance čtyř republik, z nichž některé spolu ještě nedávno válčili (Srbsko, Chorvatsko, Bosna-Hercegovina, Makedonie). A právě z této doby pochází příběh, který mám spojený také s Bergantovým jménem.

Z hlediska konečného dopadu té události jde o trivialitu. Přesto však stojí za zamyšlení. O více než hodinu dříve, než Ústavní soud oznámil svůj nález ve věci ústavní stížnosti poslance Melčáka, se ve 14:41 v on-line reportáži zpravodajského serveru Novinky.cz objevila zpráva: "14:41: Ústavní soud podle informací Práva vyhověl stížnosti poslance Miloše Melčáka na ústavní zákon o jednorázovém zkrácení volebního období sněmovny. Znamená to, že se předčasné volby ve dnech 9. a 10. října konat nebudou."

(Poznámka úvodem: Tento blog jsem dopsal těsně před tím, než Ústavní soud vydal svoje rozhodnutí o volbách. Pokud můj text obsahuje některé souvislosti, pak jsou náhodné a nechtěné.) Předvolební horečka stoupá nejen u nás, ale i v sousedním Německu, kde řádné volby do spolkového sněmu proběhnou dva týdny před těmi českými předčasnými. V neděli se tady volilo ve třech spolkových zemích, přičemž zemské volby tu bývají jakýmsi lakmusovým papírkem okamžitých voličských nálad. Hodnocení výsledků přenechávám erudovaným politickým komentátorům.

Nedávno publikovaná studie zpracovaná na Cornellově univerzitě v USA zkoumala dynamiku „zpravodajského cyklu" informačních médií na internetu, a to v průběhu posledních tří měsíců prezidentské kampaně 2008 v USA. Studie zahrnula do výzkumu 1,6 milionu blogů i zpravodajských serverů, počítače při ní zanalyzovaly 90 milionů nejrůznějších článků a příspěvků.

Před dvěma lety jsem si touto dobou na webu posteskl nad nízkou úrovní občanské vzdělanosti absolventů středních škol. Třídenní maraton ústních pohovorů, které jsou součástí přijímacího řízení na bakalářské studium žurnalistiky FSV UK, je za námi, kdybych komentář z roku 2007 zkopíroval a přidal k němu současné datum, nemusel bych téměř nic dodávat. Platí to například o větě: "Zbytek znalostí o evropské integraci pak tvořila obecná klišé pochytaná v médiích, prezentovaná buď euroskepticky, nebo eurooptimisticky podle toho, jak si vás adept žurnalistiky jako zkoušejícího odhadl."

"Blogování je v podstatě spíše veřejnou než soukromou aktivitou" - rozhodl britský Vrchní soud v Londýně, čímž omezil právo blogerů na soukromí a blogery postavil na roveň s veřejnými činiteli. Toto rozhodnutí padlo nedávno v soudním sporu, ve kterém anonymní autor populárního blogu Night Jack chtěl zabránit deníku The Times, aby zveřejnil jeho identitu.

Server Česká média uvádí hned několik zdrojů informací o novém polském mediálním zákonu, který v pátek 22. května schválil Sejm, a jehož přesný název zní: "O veřejných úkolech v oblasti mediálních služeb". Všechny odkazované zdroje však víceméně jen opakují zprávu ČTK, podle níž tím hlavním článkem nového mediálního zákona je zrušení rozhlasového a televizního poplatku a financování vysílání veřejné služby z veřejných zdrojů, tedy ze státního rozpočtu. Poněkud v pozadí zůstaly mnohem důležitější systémové změny, které zákon předpokládá.

Minulý týden se mne z ČTK zeptali: „Proč podle Vašeho názoru Hospodářské noviny přistupují ke změně grafiky (obsahu) - je to možné charakterizovat jako nějaký světový trend?“ Odpověděl jsem: „Světovým trendem je šetřit. Jestliže HN nešetří, ale investují do nového designu listu, pak je to - podle mého názoru - hlavně důsledek příchodu nového vlastníka v loňském roce, který se chce prezentovat inovacemi, jež by posunuly HN opět blíže světovému vývoji a standardu grafické úpravy ekonomických listů.“ Na další otázku „Může mít změna takového periodika, jako jsou HN (zaměření na ekonomický sektor, vyšší vzdělání), v tuzemském prostředí dopad na razantní zvýšení nákladu, čtenářů, či inzerce v době ekonomické krize?“ jsem odpověděl: „Nedomnívám se, že lze očekávat 'razantní zvýšení nákladu', úspěchem bude, když se pokles prodaného nákladu zastaví (lidé budou zvědaví, zda nová forma přinese nový obsah). Novy design možná ocení více zadavatelé inzerce.“

Ačkoliv se s Edvardem Kožušníkem již delší dobu setkávám na blogu Aktuálně.cz a čas od času si prohlédnu jeho fotoreportáže a glosy, ačkoli vím, že je vůdčí osobností iniciativy snažící se o efektivnější stát, o Kožušníka jako politika jsem se začal zajímat až teď, když Senát schválil a propustil do výborů návrh zákona na zrušení rozhlasových a televizních poplatků.