Milan Šmíd strana 2 z 4

Na svém me-zinu/blogu Louč občas komentuji „na okraj", co mne napadne při sledování médií. Tento týden jsem si všiml, že investigativní novinář Janek Kroupa v průběhu jednoho týdne publikoval v MF Dnes již druhou "front page story," z nichž ta druhá (pozemky v Černošicích) se ten den večer vysílala i v pořadu ČT Reportéři. Při této příležitosti - a při vědomí toho, že pořad Novy „Na vlastní oči" si dal pauzu - jsem položil řečnickou otázku "Neplatí-li Nova, bude platit ČT?"

V jedné z analýz amerických médií State of the media jsem se dočetl, že pouhých pět procent blogerů přináší na web zcela původní a originální zprávy. Těch zbylých 95 procent víceméně reaguje na agendu, která se objevila v jiných, ať už tradičních nebo netradičních internetových médiích. Na svoji obhajobu blogera, který rovněž většinou reaguje na události, jichž není původcem, a mohl by tedy být obviněn z nepůvodnosti, uvádím: Ano, často vycházím z toho, co napsali jiní. Nicméně se snažím jejich informace kriticky analyzovat a dodat k nim jistou přidanou hodnotu. Snažím se o takovou přidanou hodnotu, která není tvořena jen mým názorem (ten nemusí nikoho zajímat, o názory na internetu není žádná nouze), jako spíše výběrem faktů, zdrojů a uvedením odkazů na tyto zdroje. Týká se to i dnešního tématu.

Už přes dva týdny jsem se nedostal k psaní pro internet. Ne, že by nebylo o čem psát. Ale jako každý rok touhle dobou, času se poněkud nedostává. Jeden semestr končí, druhý začíná, přičemž náročnější bývá to ukončování. Seminární práce posílané na poslední chvíli, žádosti o mimořádné konzultace, zapisování zápočtů, pronikavé vzepětí studijní aktivity studentů, jejíž intenzita stoupá přímo úměrně s blížícími se termíny, to vše je časově náročné nejen pro studenty, ale také pro pedagogy.

Protože nečtu pravidelně bulvár, unikla mi minulý týden událost, která je svým způsobem pro českou mediální, ale i celou společenskou scénu charakteristická. Neboť přináší další důkaz o tom, jak snadno se nechají média zmanipulovat, a jak mystifikátoři všeho druhu u nás mohou počítat s úspěchem, pravda, naštěstí většinou jen krátkodobým.

Začalo to kuřimským případem týraných dětí a pokračovalo Krakaticí. Z dobrého úmyslu chránit před médii nezletilé, se účelovými dodatky stal zákon Lex Kmenta, se kterým se novináři - alespoň přechodně - budou muset naučit žít. Poslanecká sněmovna v pátek 5. února odmítla senátní návrh, aby se z návrhu novely Trestního řádu sněmovní tisk 443 vypustil paragraf 8c ve znění:

Napsat, že YouTube je vedle sociálních sítí největším uživatelským hitem internetového kyberprostoru poslední doby, je nošením dříví do lesa (v Česku), sov do Atén (v Německu), případně uhlí do Newcastlu (v Británii). K tomuto nošení dříví do internetového lesa mě vyprovokovala zpráva, že od pátku má Vatikán na YouTube vlastní kanál. Umístil na něj papežovo Vánoční poselství a další jeho projevy, včetně toho posledního, předneseného o víkendu, v němž papež kromě jiného řekl: "Rád bych se dnes také zmínil o poselství ke Světovému dni sociální komunikace, které bylo zveřejněno v předvečer svátku patrona žurnalistů, svatého Františka Saleského. Poselství se zabývá novými technologiemi, které učinily internet informačním zdrojem nejvyšší důležitosti, zvláště pro takzvanou digitální generaci. Moudré využívání komunikačních technologií bezesporu umožňuje, aby vznikala společenství, která podporují hledání pravdy, dobra a krásna, překonávajíce zeměpisné hranice a etnická rozdělení."

Ve francouzském veřejnoprávním vysílání se od pondělka 5. ledna přestaly vysílat reklamy v době od osmi večer do šesti hodin ráno. Je to první krok k naplnění záměru prezidenta Sarkozyho odstranit z vysílání France Télévision reklamní spoty, který by se měl dokončit v roce 2011. Do té doby musí vládní ekonomové vymyslet, jak nahradit francouzské televizi veřejné služby výpadek reklamních příjmů, který se odhaduje na 450 milionů eur či 700 milionů USD (12-14 miliard Kč).

Hned na začátku roku nabídl bulvárním médiím tučné sousto Karel Gott, který se v Las Vegas poprvé v životě oženil. Občanskou veřejností však více hýbala kauza rozhlasové stanice Radiožurnál, který v lednu pod vedením Barbory Tachecí představil posluchačům svou novou tvář. Bouřlivým diskuzím o tom, zda Radiožurnál se nestává komerčním rádiem, učinil konec ředitel ČRo Václav Kasík, který 6. února Tachecí z funkce odvolal.

Následující úvaha o vztahu novináře a jeho informačních zdrojů mne napadla po přečtení profilu Miloše Petany, někdejšího ředitele televize Prima, papírového vlastníka Bontonlandu, zlínských ateliérů a Supraphonu ve středečních Hospodářských novinách. Chápu, že ekonomičtí redaktoři to mají těžké. Aby se dozvěděli informace o tom, co se v hospodářské sféře děje, nemohou se spoléhat jen na tiskové zprávy a na suché údaje ekonomických statistik a registrů, přicházejících často se zpožděním. Potřebují zdroje přímo z podnikatelských kruhů. Problém je v tom, že tyto zdroje obvykle pouštějí do médií informace, které potřebují, přičemž naprostou většinu toho, co se v byznysu skutečně odehrává, možná s výjimkou toho, co se týká konkurence (ale i tady se často mlčí, neboť konkurence může indiskreci dotyčnému vrátit), si nechávají pro sebe.

Teroristický útok v Bombaji/Mumbaji napsal další kapitolu historie internetových médií, které se při mimořádných událostech staly už běžným informačním zdrojem. Kromě blogů, které se osvědčily při tsunami v roce 2004, a fotografujících mobilních telefonů, které se osvědčily při teroristických útocích v Londýně v roce 2005, na scénu nyní vstupuje také Twitter.

S definicí názoráře přišel před lety v jednom fejetonu Tomáš Baldýnský. Jedná se o člověka, který má tu smůlu (nebo štěstí?) že se ho lidé z médií ptají na názor. Jak jsem se přiznal nedávno v jednom blogu, občas se nechám přemluvit do role mediálního názoráře. Minulý týden se tak stalo dvakrát. V pátek mě přepadl redaktor D. z Lidových novin s informací o novele zákona o trestním řízením soudním (Trestní řád), ke kterému přidali poslanci nebezpečný přílepek.

Dnes ráno mi set-top box oznámil, že nemá signál. Po přeladění se objevily pouze stanice někdejšího multiplexu "B", budoucí "trojky". Odpojil jsem set-top box a pokorně se vrátil k analogu - ovšem už jen se třemi programy (ČT1, Nova, Prima) a bez ČT2. Jsem totiž na společné anténě a tak musím čekat, než nám společnou anténu předělají. Doufám, že tak učiní do dubna příštího roku, kdy se má v Praze vypínat analogové vysílání zbývajících tří celostátních programů. Jinak bych musel hledat jiné varianty - domácí prutová anténa, satelit.

Historici médií jednou možná budou nahlížet na sezónu 2008-9 jako na přelomové období, v němž se formovala nová podoba české televizní scény na několik let dopředu. Jednou z příčin pohybu, ke kterému dnes dochází na všech frontách, je digitalizace zemského vysílání, kterou dnes, v okamžiku vypínání analogové ČT2 v Praze, Plzni, Českých Budějovicích, musejí vzít na vědomí i ti, kteří dříve jakékoli zprávy o digitalizaci házeli za hlavu.

Média jsou našimi prodlouženými smysly svého druhu, na což kdysi upozornil známý médiolog Marshall McLuhan ve svém díle Understanding Media - The Extensions of Man (1964). U nás tu knihu známe pod názvem Jak rozumět médiím, když zbytek titulu o extenzích lidských orgánů a smyslů prostřednictvím médií zůstal bez překladu.

Na olympijských sportovištích se televizní kamery objevily poprvé v Berlíně v roce 1936. Televize byla v plenkách, měla problémy s tím, jak zpracovat obraz pro vysílání. Protože Německo se chtělo předvést světu, nechalo vyrobit přenosové vozy s kamerami, které exponovaly obraz na filmový pás, jenž se okamžitě vyvolával, a s pomocí mechanického Nipkowova kotouče na místě převáděl na elektrický signál. Přenos z takového vozu nebyl tudíž zcela přímý, ale spíše zpožděný o několik minut.

Sejde-li se na jednom místě bývalý prezident, současný ministr zahraničí a předseda Ústavního soudu, obvykle to neujde pozornosti celostátních médií. Stalo se tak v neděli 20. července v Brně v divadle Husa na provázku, kde spisovatel a dramatik Pavel Kohout slavil své osmdesátiny. Tentokráte však celostátní média s výjimkou ČT mlčela. V denících se o této události informovalo jen v regionálních mutacích a televizní reportáž o oslavě se dostala pouze do regionálního zpravodajství ČT1.

Mediální výchova se pomalu ale jistě dostává do školních vzdělávacích programů jako téma vydatně podporované nejrůznějšími iniciativami, často s přispěním evropských fondů. (Například projekty Rozumět médiím, Média tvořivě, Mediální výchova). Mediální výchova si klade ušlechtilý cíl: učinit občany této země mediálně gramotné. Řečeno slovy teoretika: „přiblížit lidem, jak fungují mediální texty, vysvětlit, jak se podílejí na vytváření významů, popsat, jak se publikum zmocňuje mediálních produktů, technologií a institucí a dodává jim význam." Prakticky řečeno: naučit lidi kritickému přístupu ke všemu, s čím se v médiích setkávají. Mediální výchova vychází z optimistické hypotézy, podle níž lidé vybaveni mediální gramotností se nenechají jen tak snadno zmanipulovat, lidově řečeno „zblbnout". Tento optimismus sice nesdílím, neboť historická zkušenost dokládá, že se často nechávají obloudit i lidé přemýšliví a vzdělaní. Přesto však oceňuji snahu svých kolegů, kteří se do budování průřezového vzdělávacího tématu Mediální výchova zapojili.

Martin Zvěřina vsunul do svého středečního komentáře k případu Čunek v Lidových novinách Utajená profese J.Č. mezititulek Tragická bilance vyšetřovatelů, který dále rozvádí: "Naprosto tragická je bilance práce vyšetřovatelů a státních zástupců… Firma bez zvláštních pravomocí je v syntéze nashromážděných informací výkonnější než privilegované orgány státu."

Časopis The Atlantic Monthly vychází již 150 let. Původně to byl literárně kulturní měsíčník, který se zaměřuje hlavně na domácí a zahraniční politiku. Ve své stopadesátileté historii se může pochlubit příspěvky, které se dodnes citují, přestože od jejich zveřejnění uplynula desetiletí. Patří mezi ně také esej Vannevara Bushe z června 1945 As we may think (Jak můžeme myslet), kterou dnes neopomene zmínit žádná příručka o historii internetu. Připomíná se především novátorská Bushova myšlenka vytvoření "memexu", která předjímala vznik dnešního hypertextového webu.

Nejsem si jist, zda se běžný čtenář, posluchač nebo divák dobral informací o tom, co se minulý týden v Poslanecké sněmovně vlastně odehrálo. Média sice informovala o tom, že ze strany opozice došlo k obstrukcím jednání na protest proti koaličnímu návrhu změnit zastoupení ve výborech, ale jako obvykle se soustředila hlavně na řečnické špílce. Když jsem chtěl zjistit, jak konkrétně ta obstrukce probíhala, jak bylo možné zablokovat jednání a neporušovat při tom jednací řád, jak se zneužívaly ustálené zvyklosti, musel jsem si dojít na parlamentní server a do archivu stenoprotokolů. Já nevěřím, že by se o tom nedala napsat zajímavá reportáž.

Jedině ČTK a Hospodářské noviny si všimly rozhodnutí pařížského odvolacího soudu, který nedávno zamítl žalobu francouzské veřejnoprávní televize France 2 proti jistému Philippu Karsentymu. Ten se údajně provinil tím, že označil televizní záběry vysílané z nepokojů v Gaze před osmi lety za nahraný podvod. Konkrétně šlo o záběr, na němž kameraman 30. září 2000 zachytil smrt dvanáctiletého Muhammada Dúry. Byl to záběr, který se později stal symbolem druhé palestinské intifády.

Další monstrózní show Eurovision Song Contest, které jsme kdysi říkali Velká cena Eurovize, je za námi. Tentokrát to vyhrál ruský zpěvák Dima Bilan s anglicky zpívaným slaďákem "Believe", který je v oficiálním videoklipu kromě krasobruslaře Pljuščenka oslazen ještě obrazovým příběhem o nemocném a uzdraveném dítěti.

V denním tisku jsem objevil tuto zprávu: Politiky ČSSD školil bankovní lupič. Zapátral jsem ve své paměti po jménu Tomáš Marek a vzpomněl jsem si na několik polemik, které jsem s tímto člověkem na Louči vedl. Například zde, ale i jinde. Vůbec nemám radost z lidského neštěstí svých ideových odpůrců. Nicméně svůj názor o "velké ignoranci" Tomáše Marka bych ani dnes nekorigoval. Spíše naopak. Když je někdo zkrátka neseriózní, není schopen kritické analýzy a respektování zcela konkrétních faktů, pak se nedivím, že se může dostat do problémů, které dnes Marek má.

Internetoví autoři si v posledních dnech několikrát "smlsli" na informacích tiskových médií o internetu. Nejprve Jiří Hlavenka, který na svém blogu komentoval informace Hospodářských novin o chystaném zpravodajském portálu TV Novy tn.cz (má být spuštěn 5. května), slovy: "Noviny opět stáhly kalhoty před velkohubými řečmi."