Na olympijských sportovištích se televizní kamery objevily poprvé v Berlíně v roce 1936. Televize byla v plenkách, měla problémy s tím, jak zpracovat obraz pro vysílání. Protože Německo se chtělo předvést světu, nechalo vyrobit přenosové vozy s kamerami, které exponovaly obraz na filmový pás, jenž se okamžitě vyvolával, a s pomocí mechanického Nipkowova kotouče na místě převáděl na elektrický signál. Přenos z takového vozu nebyl tudíž zcela přímý, ale spíše zpožděný o několik minut.
Na olympijském stadionu však byly také tři elektronické kamery s ikonoskopem, údajně dovezeným z USA. Jejich obraz byl jasný a zřetelný jen tehdy, když zasvítilo slunce. Jednu z kamer osadili technici dlouhým teleobjektivem a její obrázek je dnes nerozlučným doprovodem téměř všech publikací o historii televize. Jak uvádí dobová statistika, 138 hodin televizních přenosů v 28 předváděcích sálech v Berlíně, Lipsku a Postupimi zhlédlo celkem 162 228 diváků. (Ansgar Diller: Rundfunkpolitik im Dritten Reich. München: dtv, 1980. In: Rundfunk in Deutschland, Band 2). Berlínská olympiáda se stala prvním z řady milníků televizní historie, spojených s olympijským soutěžením. Neboť i další hry se stávaly místem, na němž se prezentovaly nejnovější televizní a telekomunikační inovace.
Televizní vysílání připravovali prý také Japonci pro hry, které se měly konat v Tokiu v roce 1940. Protože rok předtím vypukla druhá světová válka, další olympijské soutěžení se konalo až v roce 1948 v Londýně. Televizní přenosy BBC v rozsahu 64 hodin sledovalo asi půl milionu diváků v Londýně a okolí. Pak přišla pauza, v Helsinkách v roce 1952 televizi ještě neměli. Rok 1956 je datem zrození australské televize, která své začátky spojila s olympiádou v Melbourne. Tehdy vysvitla naděje, že televizní signál z OH se dostane i za hranice pořádající země. Původní záměr ABC zaznamenávat přenosy na magnetický pás a letecky je přepravovat do USA však ztroskotal na konkurenčním boji se stanicemi NBC a CBS, kterým se nelíbila exkluzivita ABC získaná od organizačního výboru OH.
Primát mezinárodních olympijských přenosů si tedy o několik měsíců dříve, v lednu 1956, odnesly zimní OH v italské Cortině d'Ampezzo. Do mezinárodních přenosů se tehdy zapojila i vznikající Československá televize. Okolnosti tohoto přenosu jsem kdysi shrnul do internetové vzpomínky Akce Cortina. Od té doby je televize na olympijských hrách stálým hostem, který rozšiřuje poselství her do celého světa. Události OH v Římě 1960 se přenášely do 18 evropských zemí, záznamy přenosů putovaly letecky do USA, Kanady a Japonska. Zimní OH 1960 v americké Squaw Valley se zapsaly do historie tím, že IBM zde poprvé nasadila elektronický počítač na zpracování výsledků.
První OH, z nichž putoval televizní signál do světa přes satelit, se konaly v Tokiu v roce 1964. Také zimní OH v Innsbrucku mohly televizní satelit využít, ale nakonec z toho sešlo. V USA nebyl zájem o události, které se vysílaly v době, kdy je v Americe hluboká noc nebo časné dopoledne, přes oceán se posílaly letecky jen záznamy.
V roce 1968 Grenoble a Mexiko se staly prvními „barevnými“ televizními olympiádami. Přenosy z OH v Montrealu 1976 se proslavily využíváním možností digitalizovaných režijních pracovišť pro nejrůznější opakování a zpomalování záběrů. V Soulu v roce 1988 Japonci představili nový televizní formát s vysokou rozlišovací schopností (HDTV) s názvem Hi-Vision. Satelitní vysílání televizního obrazu rozkládaného do 1125 řádek mohli sledovat jen nemnozí majitelé HDTV přijímačů v sousedním Japonsku.
Také v roce 1992 ve francouzském Albertville a ve španělské Barceloně se na scéně objevuje televize HDTV, tentokráte v evropském standardu HD-MAC (1250 řádek). Oba systémy, jak japonský Hi-Vision, tak evropský HD-MAC, však skončily v propadlišti dějin, neboť je převálcovala konkurence nových digitálních standardů. Nehledě na to, že jejich rozšíření - s výjimkou Japonska - nikdy nepřekročilo práh prezentačních experimentů.
Na HD přenosy v širším měřítku došlo až v Aténách 2004, ovšem zatím s omezenou nabídkou. Teprve Peking se stává první plnohodnotnou HD olympiádou v tom smyslu, že její televizní přenosy v HD kvalitě se neomezí na vstupní a závěrečnou ceremonii plus několik atraktivních soutěží, ale - jak ujišťují pořadatelé - poskytnou plnohodnotné zpravodajství ze všech sportů.
Málokdo si dnes vzpomene na to, že až do roku 1968 se mezinárodní divácká obec musela spokojit s tím, co jim pořadatelé OH po dohodě s vysílateli poskládali do jednoho celodenního televizního kanálu. Druhý kanál na výběr nabídly televizním stanicím až zimní OH 1972 v Sapporu. Od 90. let se pak stalo zvykem, že televizní výstupy z olympijských sportovišť se nabízejí na několika kanálech, ze kterých si místní stanice vybírají, co potřebují.
V roce 1996 se poprvé přihlásil o slovo internet: OH v Atlantě 1996 byly prvními, které si zřídily oficiální webovou stránku. V roce 2000 se o akreditaci na OH v Sydney hlásili četní vydavatelé internetových e-zinů. Marně. Naopak, organizátoři OH si od té doby najímají firmy, které prohledávají web a zjišťují, kdo si na své weby neoprávněně stahuje copyrightové materiály. Kdysi to byly hlavně fotografie, dnes to jsou celá videa. Prodej internetových distribučních práv se stal dalším zdrojem příjmů Mezinárodního olympijského výboru.
Peking 2008 dělí od Berlína 1936 pouhých 72 let. Doba, která je dnes kratší než průměrný lidský věk v mnoha vyspělých zemích. V roce 1936 se v Berlíně na rozmazaný 180řádkový černobílý televizní obraz dívalo něco přes 160 tisíc diváků. Dnes se ostré a barevné záběry z OH v Pekingu dostanou ke čtyřem miliardám lidí na celé planetě. Kdyby chtěl někdo zhlédnout všech 5000 hodin televizního programu, který se na OH v Pekingu vyrobí, potřeboval by na to více než dvě stě dní a nocí.
Kam tento vývoj povede? Má nějaké hranice? Co se dá očekávat od příští olympiády za čtyři roky v Londýně? Podle mého názoru je třeba odpovědi hledat na internetu. Stačí navštívit webovou stránku eurovisionsports.tv/olympics s dvanácti kanály, kterou provozuje Evropská vysílací unie EBU, nebo i odkaz na videopůjčovnu ČT s kanály osmi. Zatímco v běžném televizním vysílání se musíme nechat vést výběrem, který nám na televizní obrazovce připravili sportovní komentátoři, tady si můžeme svobodně individuálně vybrat. A kdo ví, zda za čtyři roky tento výběr nebude i v té HD kvalitě.
- Uvítací ceremoniál OH v Berlíně v roce 1936 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/174/17364.jpg
- Televize autor: ČT, zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/135/13468.jpg
- Na ceremoniálu se vystřídalo 10 000 účinkujících zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/354/35353.jpg
