Milan Šmíd strana 3 z 4

Když jsou dítěti tři roky, začíná slušně komunikovat a běhání bez pomoci rodičů je pro něj samozřejmostí. Zpravodajský televizní program ČT24 oslaví třetí narozeniny příští týden. Při této příležitosti jsem se ponořil do archivu a zjistil, že od května 2005 jsem o ČT24 v podstatě nic zásadního nenapsal. Asi jsem neměl proč.

Za "ukvapené a předčasné" označil předseda Strany zelených Martin Bursík sobotní stanovisko Republikové rady své strany, které doporučilo poslancům SZ hlasovat proti umístění amerického radaru v Brdech. Za "ukvapené a předčasné" lze pokládat také novinové komentáře předem pohřbívající schválení smlouvy o radaru parlamentem, které víceméně navazují na "ukvapené a předčasné" interpretace toho, co se na summitu NATO minulý týden v Bukurešti (2.-4.4.2008) vlastně dohodlo.

Březnová schůze Poslanecké sněmovny se neplánovaně protáhla do měsíce dubna, a to nejen kvůli velikonočním svátkům. Její začátek vzbuzoval jistou naději, že vlnobití na našem politickém rybníku se po prezidentské volbě již uklidnilo, a že politická scéna se vrací k věcné diskusi o problémech, pálících tuto zemi a společnost.

Tento týden čínská vláda zablokovala přístup k serveru youtube.com, aby si uživatelé internetu v Číně nemohli prohlížet zahraniční obrazové zpravodajství o nepokojích v Tibetu. Otázkou je, zda právě tato informační blokáda měla smysl. Záběrů z Tibetu bylo na youtube poskrovnu, některé západní televizní stanice používaly oficiální "rabující" záběry čínské televize. Pokud něco mohlo vadit, pak to byly protibetské demonstrace ve světě. Ale zřejmě šlo o to, aby čínské úřady předvedly světu politiku silné ruky a daly všem najevo, že na rozdíl od Barmy/Myanmaru mají internet pod kontrolou a dokážou v něm odfiltrovat vše, co se jim nehodí do krámu.

"Polská vláda, vedená liberální Občanskou platformou (PO), splní svůj předvolební slib a zruší vybírání poplatků za veřejnoprávní rozhlas a televizi od občanů. Zrušení poplatků se uskuteční ve dvou fázích: ještě letos by měli být poplatků zproštěni důchodci a od 1. ledna 2009 pak všichni občané." Tolik zpráva ČTK ze sobotních Lidových novin (8. března 2008).

Dnes už je jasné, že republikánským kandidátem na úřad amerického prezidenta bude dvaasedmdesátiletý válečný hrdina John McCain. Když jsem se to dozvěděl, vzpomněl jsem si   na americko-britského novináře Alistaira Cooka, který před sedmi lety jeden díl ze svého cyklu rozhlasových pořadů "Letter from America" odvysílal pod titulkem "John McCain se vrací!". Předpověděl v něm, že, i když to McCain po své nominační prohře s Georgem W. Bushem v roce 2000 oficiálně popíral, se dá očekávat, že se v roce 2004 o prezidentské křeslo znovu pokusí.

Možná to znáte taky. Odcházíte od šéfa, od zkoušky, z úředního jednání, a na schodech vás napadají brilantní myšlenky, které vás měly napadnout dříve, tam nahoře. Ale protože vás nenapadly, odcházíte s pocitem, že jste se před šéfem, zkoušejícím či úředníkem předvedli jako nekňubové.

Úvodem dva citáty. Ten první je z července 1992: "Svým dílem chci přispět k uklidnění politické situace. Budu nápomocna k tomu, aby my, poslanci FS, jsme usměrnili nynější nežádoucí vývoj a předešli hrozícímu chaosu. … Přijetím kandidatury na funkci prezidenta republiky jsem mimo jiné chtěla vyburcovat politickou reprezentaci k vnímání a k realizaci vůle velké části našeho obyvatelstva pro zachování společného státu."

Tento týden se odehrává další z řady přestrojení vysílacího schématu televize Prima. Hlavní zpravodajská relace "1. zprávy", která nahradila 17. září 2006 někdejší "Zpravodajský deník", a která loni v říjnu předsunula svůj vysílací čas z 19:00 na 18:55, se od pondělí 4. února jmenuje "Zprávy TV Prima" a diváci ji uvidí každý den od 19:30 hodin.

Již dva týdny jsem pro internet nic nenapsal. Na žurnalistické fakultě nám kdysi říkali: "Nemáš-li co sdělit, nepiš!" Ne, že bych neměl co říci. Každé ráno po přečtení novin a každý večer po zhlédnutí televizních zpráv mám hlavu přeplněnou komentáři o stavu českých médií a o způsobu, jakým vytvářejí obraz okolního světa.

Kdysi v pravěku své krátké novinářské kariéry jsem v Helsinkách natáčel televizní reportáž o přípravných rozhovorech na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Součástí reportáže měly být i tzv. "ohlasy". Zvolil jsem tu nejpohodlnější cestu a začal jsem obcházet s mikrofonem přítomné zahraniční korespondenty. Vzpomínám si, jak jeden z nich – byl to tuším dánský televizní reportér – mě odmítl žertovným způsobem: "Novinář by měl získávat informace jinde, než u kolegů novinářů. Rozhovory novináře s novinářem mi připadají, jako když to spolu dělají "on a on", namísto, aby to dělal "on s ní"."

Při vyslovení slova Dalimil si i průměrný školák vzpomene na hodiny dějepisu a na středověkou Dalimilovu kroniku. Pozorný čtenář novin možná dodá podrobnosti o nedávném nákupu originálních latinských fragmentů kroniky Národní knihovnou. Když ale zaloví ve své paměti pamětník roku 1968, vzpomene si na Dalimila, který se v roce 1968 podepisoval pod pravidelný komentář Literárních listů.

Osmičkový rok je tady a s ním i konjunktura pamětníků. Patřím mezi ně. Rok 1968 mě zastihl ve věku zvýšené vnímavosti k událostem okolního světa, které uvízly v paměti hlouběji, než události pozdějších let. Paměť jednoho člověka se však nemusí shodovat s pamětí jeho současníků. Je to pochopitelné, každý z nás žil a žije svůj individuální osud, jehož zkušenosti jsou nepřenositelné. Fakta by však měla být svatá, zvláště ta, která lze doložit.

Psala se osmdesátá léta minulého století. Zatímco ze zámoří a ze západní Evropy přicházely zprávy o rozvoji kabelové televize, která nabízela občanům desítky televizních programů, zatímco v sousední SRN státem řízená Deutsche Bundespost (a později její samostatná část Deutsche Telekom) dle velkorysého programu budovala kabelové sítě, v Československu bylo kolem kabelových rozvodů ticho a mrtvo. Když se odborníci dotazovali federálního Ministerstva spojů, kdy a jak se bude v Československu zavádět kabelová televize, dostávalo se jim ponaučení, že kabelová televize není v jeho kompetenci, neboť o kabelové rozvody se mají starat národní ministerstva.

"Lordu Blackovi by měl být odejmut šlechtický titul a právo zasedat ve Sněmovně lordů!" zaznělo v budově britského parlamentu letos 17. července. Conrada Blacka, kdysi třetího nejmocnější tiskového magnáta planety, dva dny předtím federální porota v Chicagu uznala vinným z několika podvodů a bránění spravedlnosti.

Často se stává, že to důležité na titulních stránkách nenajdeme. Kdesi pod povrchem palcových titulků se odehrávají události a děje, jejichž dopad má pro naše životy větší význam, než nějaká informace o politickém skandálu či krátkodeché korupční aféře.

Byla to víceméně náhoda, že jsem nedávno zhlédl zpravodajskou relaci České televize Z metropole a v ní příspěvek o problémech s údržbou Vinohradské sokolovny v Praze. Při jeho sledování se z hlubin mé paměti vynořily zasuté vzpomínky na dětství odehrávající se na půdorysu Vinohrad a Riegrových sadů. Nebudu čtenáře obtěžovat popisem každodenní cesty do školy Na Smetance kolem sokolovny s přilehlými hřišti. Ponechám stranou dětské chození do sokola, první tempa v místním bazénu, čtyřstovku uběhnutou na zdejším atletickém oválu, spartakiádní cvičení s krychlemi nebo házení kriketovým míčkem při získávání odznaku zdatnosti BPPOV (Buď připraven k práci a obraně vlasti).

Nedávno jsem si vzpomněl na dnes již téměř zapomenutou hříčku z dob totality. Představí se situace, v níž fiktivní adepti novinářského řemesla mají napsat popisek k fotografii, na které je zobrazen milenecký pár v tom nejintimnějším objetí. Když studenti nevědí kudy kam, instruktor jim poradí: kupte si dnešní noviny.

Když jsem tento týden kráčel po Smetanově nábřeží od Karlova mostu směrem k fakultě, všiml jsem si dvou mužů, jak svazují řetězem litinové kryty obkružující kmeny lip zdejšího stromořadí. Dekorativní mříže sestavené z několika výsečí pokrývají kruhové jámy, z nichž stromy vyrůstají. Nyní tyto výseče proplétá řetěz v modré bužírce, jehož konce spojuje visací zámek schovaný pod mříží.

Již po několikáté jsem se minulý týden účastnil ve Vídni semináře, který každoročně pořádá Centrum pro média a demokracii při americké Duke University společně s veřejnoprávní ORF a Evropským fórem Alpbach. Již po několikáté jsem se zde sešel s lidmi majícími co do činění s médii v zemích na východ a na jih od Česka. Tématem jednoho z četných panelů byly volby a předvolební kampaně.

Před třemi lety, v červenci 2004, poslala vláda do parlamentu návrh nového Trestního zákoníku, který měl nahradit starou právní normu, jejíž datum a místo zrodu, rok 1961 a socialistické Československo, ji i přes četné dodatečné úpravy diskvalifikuje k perspektivnímu využití v 21. století.

Televizní výbor Evropské vysílací unie EBU minulý týden ve Veroně rozhodl, že změní pravidla evropské písňové soutěže Eurovision Song Contest (ESC). Jedním z důvodů změn je nespokojenost velkých evropských hudebních trhů s tím, že způsob hlasování favorizuje země východní Evropy a bývalého Sovětského svazu, které v poslední soutěži obsadily osm z deseti prvních míst (první desítku doplnily Turecko a Řecko).

Při sledování pondělního pořadu Historie.cs na ČT2 jsem nevycházel z údivu, jak rozmanitě lze vykládat život, názory a dílo prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Téměř každý z účastníků diskuse – ať už ve studiu nebo v předtočených rozhovorech – si zde ohříval svoji polívčičku. Petr Placák monarchistickou, Václav Klaus protievropskou, Václav Havel morální, Vojtěch Cepl ústavní, Ivan Medek pamětnickou.

Když jsem na jaře roku 1992 stážoval na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, došlo zde k události, která neušla pozornosti místnímu tisku. Známý mrakodrap Empire State Building zůstal večer 14. dubna temný, bez osvětlení. Nešlo o žádnou poruchu, ale o veřejný protest Leony Helmsleyové, majitelky řetězce hotelů a nemovitostí, kromě jiného i Empire State Building.