Tento týden čínská vláda zablokovala přístup k serveru youtube.com, aby si uživatelé internetu v Číně nemohli prohlížet zahraniční obrazové zpravodajství o nepokojích v Tibetu. Otázkou je, zda právě tato informační blokáda měla smysl. Záběrů z Tibetu bylo na youtube poskrovnu, některé západní televizní stanice používaly oficiální "rabující" záběry čínské televize. Pokud něco mohlo vadit, pak to byly protibetské demonstrace ve světě. Ale zřejmě šlo o to, aby čínské úřady předvedly světu politiku silné ruky a daly všem najevo, že na rozdíl od Barmy/Myanmaru mají internet pod kontrolou a dokážou v něm odfiltrovat vše, co se jim nehodí do krámu.
To, co čínská vláda provedla, by se dalo nazvat institucionálním, mocenským gatekeepingem. Gatekeeping je odborný termín teorie masové komunikace, který popisuje způsob, jakým dochází, vědomě či nevědomě, ke kontrole obsahu masmediální produkce. Komunikační teorie zkoumají většinou gatekeeping, který vykonávají autoři obsahu, a zaměřují se hlavně na kritéria, podle kterých se rozhodují. Vycházejí z předpokladu, že reportéři a editoři se chovají jako gatekeeper, vrátný, strážce, dveřník, jenž některé informace propustí a jiné nechá stát přede dveřmi. Předpokládá se, že dobrý novinář tento výběr provádí svobodně s plnou odpovědností, nic nezamlčuje a dveřmi propouští ty zprávy, o kterých je přesvědčen, že jsou pro veřejnost podstatné, užitečné a zajímavé.
O gatekeepingu médií bylo napsáno nemálo studií. Tradičním médiím tisku, rozhlasu a televizi nyní vyrostl v profesi dveřníka informací konkurent - paradoxně na internetu, který se zbavil závislosti na dveřnících propouštějících informace, a který umožňuje každému z nás komunikovat prostřednictvím vlastní webové stránky s celým světem. Je tu však jedno „ale“: zpráva vyslaná do kyberprostoru musí nalézt svého příjemce, naši webovou stránku musí někdo najít.
Od toho tu máme vyhledávače, jejichž roboti, pavouci či lezouni/crawlers prohledávají web a své nálezy ukládají do gigantických indexovaných databází. Přestože vyhledávače nevytvářejí nový obsah, stávají se čím dál více dveřníky informací. Aniž si to uvědomujeme, vyhledávače nám „formátují“ okolní svět. Můžeme si za to trochu sami, když jim příliš důvěřujeme. Když si myslíme, že informace, které nám dodávají, jsou komplexní a spolehlivé. Nebo když věříme, že do čela výsledků zařazují to nejdůležitější, a neuvědomujeme si nebezpečí manipulace, které na nás číhá z mnoha stran.
Tím prvním je manipulace u zdroje, za níž mohou autoři obsahu, kteří se snaží všemi možnými způsoby o to, aby nás přesvědčili o svých pravdách a aby si jich vyhledávače všimly. Manipulací svého druhu je i rozhodování, které webové stránky budou roboti navštěvovat a indexovat. Málokdo si uvědomuje, že vyhledávače mapují jen menší část toho, co je na síti k dispozici. Významným subjektivním a také manipulačním prvkem je konečné třídění a řazení sebraných dat. Přestože se děje automaticky, pomocí předem vytvořených algoritmů, tyto algoritmy mohou být sestaveny tak, aby prioritně sledovaly obchodní zájmy těch, kterým vyhledávače vydělávají peníze.
Není náhodou, že se ozývají hlasy, aby Google a další vyhledávače odkryly alespoň částečně své karty a zprůhlednily způsob, jakým pracují. Spolu s tím, jak stoupá jejich moc, objevuje se volání po transparentnosti jejich konání. Třeba aby nemohly zneužívat naše osobní uživatelská data. Nebo aby nám přes placené odkazy nevnucovaly něco, o co nemáme zájem, a aby to, co potřebujeme, neodsouvaly do pozadí.
Žádný dveřník informací však není všemocný. Podobně jako si čínský občan dříve či později najde k informacím o Tibetu svoji cestu, ať už přes zahraniční rozhlas, satelitní televizi nebo přes ústní podání, stejně tak i my nemusíme být ve vleku vyhledávačů a těch, kteří se snaží protlačit své informace na první stránky vyhledávacích stránek.
Chce to jen vynaložit trochu více energie, vstát od počítačového monitoru a vydat se do světa, mezi lidi, do knihoven a archivů, prověřovat to, co se dozvíme na síti. Bohužel ne vždycky se nám k tomu dostává dostatek vůle, času a prostředků. U průměrných občanů, kteří se v první řadě starají o své živobytí, se to dá pochopit. Nemělo by to však být pochopitelné v médiích, které mají kvalitní informování veřejnosti v popisu práce. Jestliže i tam chybějí vůle, čas a prostředky, pak se nedivme, že se občas dostáváme do prostředí virtuálních realit.
