Když jsem tento týden kráčel po Smetanově nábřeží od Karlova mostu směrem k fakultě, všiml jsem si dvou mužů, jak svazují řetězem litinové kryty obkružující kmeny lip zdejšího stromořadí. Dekorativní mříže sestavené z několika výsečí pokrývají kruhové jámy, z nichž stromy vyrůstají. Nyní tyto výseče proplétá řetěz v modré bužírce, jehož konce spojuje visací zámek schovaný pod mříží.
Každý rok je mi těch lipek na nábřeží líto, neboť obvykle někdy v červenci jim začínají žloutnout a opadávat listy, na což strom reaguje tím, že na sklonku léta vyraší listy nové a zelené. Že se tím oslabuje a některé větve mu pak usychají, je nabíledni.
Kupodivu na tento výstražný signál o škodlivosti zdejšího ovzduší, znečištěného výfukovými plyny z popojíždějících aut v kolonách, někteří lidé příliš nereagují. V naprosté většině jde o cizince, které čas od času potkávám, jak se sluchátky v uších joggují podél Vltavy, užívajíce si romantiky hradčanského panorámatu a přídělu oxidu uhličitého do svých plic.
Občas se tito běžci musí vyhýbat děrám, které vznikly tím, že některá výseč z kruhových mříží kolem stromů zmizela. Ke cti magistrátu a jeho institucí je třeba říci, že chybějící litinové kryty se nahrazovaly na české poměry poměrně pohotově. Nyní však zřejmě někomu došla trpělivost a tak je nechal spoutat řetězem a zámkem. Zda to pomůže, ukáže budoucnost.
Pamatuji si na doby, kdy volně ložené kabely, kanálové kryty a mříže kolem stromů byly v bezpečí. Nechci podléhat steskům staromilců a toužit po návratu dob minulých. Jsem si vědom toho, že chování člověka i společnosti se v historickém čase pohybuje po sinusoidách, z nichž ta jedna je dnes vychýlena ve prospěch maximální osobní a podnikatelské svobody a v neprospěch řádu, kázně a odpovědnosti vůči druhým.
Jsem však optimista. Věřím, že ta sinusoida je stále v pohybu, že člověk je schopen se ze špatných zkušeností poučit, a že vždy bude tíhnout k rovnovážnému stavu mezi svobodou a odpovědností. Občas si však myslím, že k této rovnováze by vedla rychlejší cesta, kdyby tady byly kvalitnější elity, lepší politikové.
Neboť za všemi těmi ukradenými mřížemi, posprejovanými historickými památkami a poničenými prostředky veřejné dopravy nejsou jen nějaké čistě osobní či patologické motivy jedinců, ale také obecně rozšířená neúcta a nedostatek respektu k veřejnému prostoru a společnému vlastnictví.
Jenomže jak přesvědčit lidi, že veřejný prostor a společné vlastnictví je něco, co vyžaduje ochranu a určitou zdrženlivost při prosazování svých vlastních osobních potřeb a zájmů? Když ti, kteří řečeno slovy písně Voskovce a Wericha: „jsou první po Bohu a vymejšlej hesla,“ tuto zdrženlivost naprosto postrádají, a za využívání a zneužívání svého postavení ve svůj vlastní prospěch se vůbec nestydí.
