Při vyslovení slova Dalimil si i průměrný školák vzpomene na hodiny dějepisu a na středověkou Dalimilovu kroniku. Pozorný čtenář novin možná dodá podrobnosti o nedávném nákupu originálních latinských fragmentů kroniky Národní knihovnou. Když ale zaloví ve své paměti pamětník roku 1968, vzpomene si na Dalimila, který se v roce 1968 podepisoval pod pravidelný komentář Literárních listů.
Pro orientaci nepamětníků dodávám několik historických údajů: Literární listy začaly vycházet 1. března 1968 jako náhrada za Literární noviny, týdeník Svazu čs. spisovatelů, kterému v září 1967 po proslulém červnovém IV. sjezdu spisovatelů ministerstvo odmítlo registraci, aby pod hlavičkou Čs. ústředí knižní kultury začalo vydávat týdeník stejného jména, kterému se začalo říkat ministerské „Erárky“. Když spisovatelé získali po lednu 1968 povolení znovu vydávat svůj týdeník, zvolili název Literární listy, zatímco „Erárky“ se v únoru přejmenovaly na Kulturní noviny a vycházely ještě do konce dubna 1968, kdy je ministerstvo zastavilo.
Ale zpět k Dalimilovi. Jeho první komentář vyšel v osmém čísle 18. dubna s tímto úvodem: „Pokus o pravidelnou komentovanou informaci a analýzu současného vnitropolitického vývoje i jeho ekonomických aspektů je povinností demokratického tisku a jeho nedílnou součástí. Ode dneška bude na tomto místě i pravidelnou součástí LL.“ Jak uvádí Milan Jungmann v Listech z roku 2003, autorem nápadu a jedním z komentátorů byl A. J. Liehm, který „záhadný sloupek podepisovaný Dalimil a psaný více autory, mezi nimi i dosud neznámým ekonomem Václavem Klausem, vydupal ze země (…) dokonce tak tajně, že o skutečných autorech nevěděla nejen redakce, ale ani já, tehdy na chvíli zase šéfredaktor.“
Doufám, že mě nikdo nebude podezřívat ze servilnosti vůči Václavu Klausovi, ale já si docela živě pamatuji, jakým osvěžujícím dojmem na mě tehdy ty první ekonomické komentáře Dalimila působily. Mám na mysli články Přechodný stav, Čas vítězí nad naši vládou a Nežijeme na dluh? (Všechny jsou k prohlédnutí jako třímegové png soubory v Ústavu pro českou literaturu. Nebyla v nich žádná ideologie, hádání o počtu andělů na špičce jehly socialistických výrobních vztahů, pouze fakta a racionální úvahy. Bohužel, později v komentářích Dalimila převážila politika, a to i v těch ekonomických, kde se začalo na můj vkus až příliš obecně diskutovat o vztahu centra a podniků a o Šikově reformě (čísla 20 a 25).
Bylo by zajímavé zjistit, které z těch pěti ekonomických komentářů Dalimila, které vyšly v LL od dubna do srpna, napsal právě Václav Klaus. Podle mého názoru je Václav Klaus zcela určitě autorem úvahy „Nežijeme na dluh?“, u ostatních článků si už nejsem tak zcela jist, do některých z nich proniká duch reformních názorů pozdějšího polistopadového Klausova oponenta Zdislava Šulce.
Když byly Listy s konečnou platností zastaveny, Dalimil/A. J. Liehm se přesunul do Listů vydávaných od roku 1970 Jiřím Pelikánem v zahraničí, jejichž historii nedávno popsal v článku Listy v exilu Dušan Havlíček.
Je zajímavé, že ne všichni normalizátoři pochopili, proč se Dalimil jmenoval Dalimil. To jméno A. J. Liehm zvolil proto, že se vyskytuje v kalendáři 5. ledna, tedy v den, kdy odstoupil Antonín Novotný, a do čela KSČ se dostal Alexander Dubček. Když se po srpnu 1968 objevily v médiích některé anonymní normalizační komentáře, jejich autoři volili jména, která byla zcela bez souvislostí – příkladem může být známý rozhlasový Xaver.
Přiznám se, že jsem se Dalimilem kdysi inspiroval, a to v prvních letech své internetové publikační aktivity, když jsem do Britských listů napsal několik komentářů pod hlavičkou „Ondráš podotýká“. Souvislost byla jasná – Ondřej má svátek 30. listopadu, tedy v den, kdy v roce 1997 padl Klaus. Z nápadu však vzniklo jen několik málo glos, ta poslední v září 1999, od roku 2000 jsem začal vydávat vlastní a neanonymní Louč.
