Martin Zvěřina vsunul do svého středečního komentáře k případu Čunek v Lidových novinách Utajená profese J.Č. mezititulek Tragická bilance vyšetřovatelů, který dále rozvádí: "Naprosto tragická je bilance práce vyšetřovatelů a státních zástupců… Firma bez zvláštních pravomocí je v syntéze nashromážděných informací výkonnější než privilegované orgány státu."
Pochybuji, zda si autor komentáře audit objednaný ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem označený jako „Projekt Coronet“ důkladně a v originále přečetl. Neboť kdyby tak učinil, všiml by si, kolik odkazů vede k protokolům Čunkova spisu, jejichž autory jsou právě policejní vyšetřovatelé. Týká se to jak citací svědků, tak expertíz, které si policie vyžádala (z nichž některé v kopiích spisu předaného Čunkem firmě Kroll chybějí).
Pokud je něco v odvedené práci vyšetřovatelů a státních zástupců tragického, pak je to spíše ta skutečnost, že provedené vyšetřování přišlo vniveč, neboť případ se nakonec před soud nedostal. Skutečnost, že se o to „zasloužili“ také někteří státní zástupci, neopravňuje podle mého názoru ke generalizujícím výrokům vrhajícím stín na všechny vyšetřovatele a všechny státní zástupce jako celek.
Mnohem poctivějším se mi zdá být pohled Petra Kamberského v Hospodářských novinách, který téhož dne v komentáři Čunkův národ sobě napsal: „…jako obec novinářská jsme v celém příběhu neobstáli. Do včerejška jsme psali o panu Čunkovi jako o »bezpečákovi ze Vsetína«, nikdo neprohlédl obchodní rejstřík (v kolika firmách kdy působil), nikdo nepromluvil s lidmi ze zbrojovky. Nestihli jsme za rok a půl to, co pár agentů Krollu za měsíc.“
Také Kamberský si však stěžuje na policii, která se snažila „uvařit člověka na podezřeních, která v zásadních aspektech neseděla“ a která umožnila „cílené úniky z vyšetřovacího spisu »spřáteleným médiím«“.
Na druhé straně, audit Čunkových financí, zveřejněný na internetu jeho zadavatelem, není třeba idealizovat. Výstižně ho charakterizoval Erik Best, americký novinář žijící v Praze, který ve svém sloupku Final Word (Poslední slovo) napsal: „Kroll z celého případu pravděpodobně vyjde s image někoho, koho si klient zavolá, když bude potřebovat flexibilitu.“
Ano, projekt Coronet často vychází vstříc svému klientovi a zůstává stát na půli cesty s dodatkem typu: „pro úplné posouzení této otázky je nutné další šetření.“ Ale i tak vnesl do případu více světla, než dvacetiměsíční informování českých médií.
Před námi se rozprostřel příběh, kterých ve svém okolí najdeme na tucty, a který je názorným příkladem toho, jak u nás funguje tzv. „šedá ekonomika,“ v níž sehrávají významnou roli osobní známosti a neformální kontakty k institucím, kde se rozhoduje. Transakce takových obchodů se obvykle dějí v utajení, někdy mají nepeněžní podobu protislužeb, a řídí se pravidly: „když pomůžeš ty mně, já pomůžu tobě, nějak se vyrovnáme, nejlépe tak, abychom na tom oba vydělali, a berňák o tom nemusí vědět.“
Jiří Čunek měl ovšem tu smůlu, že se dostal do čela KDU/ČSL a stal se ministrem. Kdyby zůstal v okresním městě, chránila by ho omerta veřejného mlčení o záležitostech, které se doma upečou a doma také sní, jakož i tolerance veřejnosti k chování místních zastupitelů, pokud jejich jánabráchysmus nepřesahuje únosnou mez, a jestliže dokážou občas vyprodukovat něco užitečného nejen pro sebe, ale také pro celou obec.
Nicméně zpátky k médiím. Možná by stálo za to zamyslet se nad tím, zda deficit informování o Čunkově případu v českých médiích, který odhalil Schwarzenbergův audit, nemá nějaké hlubší systémové příčiny.
Co bránilo redaktorům otevřít webovou stránku justice.cz a zadat do vyhledávače Obchodního rejstříku jméno „Jiří Čunek“ a pak se vydat po stopě zaniklých funkcí Jiřího Čunka ve společnostech Zeveta, Avera, Ruchstav, HB Real? Co bránilo prohledat článkovou databázi Newton a podívat se na spojení dvou jmen „Čunek“ a „zbrojovka“, nebo „Čunek“ a „byty“. Vždyť indicie o propojení firmy HB Real se stavbou Čunkova rodinného domu se objevila již v reportáži MF Dnes ze Vsetína v dubnu 1999.
Na straně druhé, který šéfredaktor by uvolnil tým redaktorů na několik týdnů či měsíců, aby tito lidé navštěvovali instituce, studovali dokumenty a objížděli svědky s rizikem, že výsledek pátrání nepřinese žádný otvírák na titulní stranu, nebo naopak vyústí ve složitou analýzu, kterou by nestrávila ani speciální příloha?
Jak ukázal Čunkův případ, hnacím motorem tzv. investigativní žurnalistiky v českých médiích nejsou samotní novináři, ale především indiskrece, úniky materiálu, které do médií dodávají buď zájmové skupiny, nebo účastníci sporů. Redakce je bohužel někdy až příliš ochotně publikují. Také právě proto mohlo dojít k tomu, že jsme v Čunkově případu byli zahlcováni nekoherentními jednotlivostmi (navzájem si odporující výpovědi svědků), krátkodechými senzacemi (sociální dávky J.Č.) a spikleneckými teoriemi (chování Nejvyšší státní zástupkyně), jakož i nevysvětlenými spekulacemi (kde vzal J.Č. v roce 1998 milión korun), to vše okořeněné tvrdošíjnou Čunkovou obranou natolik, že jsme se v případu přestávali orientovat a teprve Schwarzenbergův audit nám alespoň trochu ten případ osvětlil a zařadil do souvislostí.
- Jiří Čunek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/306/30598.jpg
- Spekulace o Čunkově auditu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/309/30893.jpg
- Výpis z obchodního rejstříku autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/318/31734.jpg
