Před dvěma lety jsem si touto dobou na webu posteskl nad nízkou úrovní občanské vzdělanosti absolventů středních škol. Třídenní maraton ústních pohovorů, které jsou součástí přijímacího řízení na bakalářské studium žurnalistiky FSV UK, je za námi, kdybych komentář z roku 2007 zkopíroval a přidal k němu současné datum, nemusel bych téměř nic dodávat. Platí to například o větě: "Zbytek znalostí o evropské integraci pak tvořila obecná klišé pochytaná v médiích, prezentovaná buď euroskepticky, nebo eurooptimisticky podle toho, jak si vás adept žurnalistiky jako zkoušejícího odhadl."
Určitý posun jsem však zaznamenal. Letos jsem se nesetkal s případem podlézavého eurohujerství, kterým by se chtěl adept studia žurnalistiky zalíbit examinátorovi, o němž mohl předpokládat, že má k EU kladný vztah. Nikdo se nebál říci svůj názor. České předsednictví Rady EU oživilo zájem o evropskou integraci, odpovědi se už neomezovaly jen na data nabiflovaná v příručkách a kurzech společnosti Tutor.
Na druhé straně povědomí o evropských záležitostech se i nadále pohybovalo v mantinelech jednoduchých mediálních sloganů. Jako bych v těch diskusích se studenty slyšel ozvěnu slov Vladimíra Železného (Volit do Evropského parlamentu jsem nešel. Nemá to cenu, je to jediný parlament, který nemůže navrhovat zákony) nebo Jany Bobošíkové (Lisabonská smlouva by se neměla schvalovat, protože odsunutí Němci by dostali zpátky svůj majetek). O procedurách Rady EU a Evropského parlamentu, které dávají i menším členským státům možnost prosadit své zájmy, věděl jen málokdo. Podobné to bylo u domácí politiky. O politicích toho věděli dost, občas i s názorem, o politických stranách a jejich programech již méně, opět většinou jen v podobě mediálních klišé.
Byl bych nerad, kdyby moje kritika povrchnosti a nezájmu o věci veřejné (za což může také střední škola) vytvořila zcela negativní obraz mladých lidí, se kterými jsme se tři dny setkávali. Naopak, přijímací pohovory byly pro mne osvěžujícím zážitkem, při kterém jsem si mohl znovu uvědomit věčný a opakující se života běh. Každý rok totiž zjišťuji, že ti mladí jsou ve svém základu a podstatě stejní, jako jsme byli my v jejich věku, tedy ne příliš komplikovaní, občas arogantní, ale plni nadějí a očekávání věcí příštích.
Jsou tu však rozdíly, které nelze přehlédnout. Vliv internetu na jejich životní styl, na způsob komunikování a konzumace médií je rok od roku silnější. Ještě před pěti deseti lety jsme se mohli bavit o tom, co se píše v novinách, dnes se musíme spokojit s tím, co se píše na zpravodajských webových serverech. Noviny čtou jedině tehdy, když je kupují doma jejich rodiče. Bylo zajímavé sledovat seznamy s výběrem přečtených knih, které k pohovorům povinně nosí. Příliš se od sebe nelišily a jejich obsah se většinou shodoval s povinnou četbou vyžadovanou na střední škole. Občas si někdo odskočil jinam, většinou do žánru fantasy nebo literatury faktu, jen zřídkakdy do hájemství krásné literatury. Na moji otázku: „Četl/a byste tyto knihy, i kdyby nebyly povinnou literaturou na střední škole?“ poměrně upřímně odpovídali, že nikoli.
Možná, že moje nároky na budoucí novináře, od kterých bych očekával důkladnější zájem o věci veřejné, a také více než průměrný literární rozhled, jsou přehnané a internetovým věkem překonané. Setkal jsem se i s výčitkou, že odmítám chápat objektivně danou generační propast, že jednám v duchu známého bonmotu: „Na mladé generaci mi nejvíce vadí to, že už k ní nepatřím.“
Když se však rozhlédnu kolem sebe, zjišťuji, že se ve svém pohledu na některé vlastnosti mladé generace od svých současníků příliš neliším. Naposledy jsem se o tom přesvědčil v rozhovoru „Nová generace je tu. Bude se bouřit“, který deníku MF Dnes 20.června poskytl geolog Václav Cílek. Říká v něm: „Málokdo si uvědomuje, že dozrála mentálně úplně nová generace lidí, kteří se narodili v 90. letech. Není to jen běžná obměna, jsou opravdu jiní a dost se liší i od dnešních třicátníků. Mají potřebu obrovského sebeprosazení, zároveň jsou hodně agresivní a poznali jen ekonomický růst. Vyznávají proto hlavně hédonistický způsob života, mají až nereálná očekávání.“
Na otázku redaktora: „Jak se tato generace vyrovná s případnými tvrdými dopady krize?“ Cílek redaktorovi Maškovi odpovídá: „Mám pocit, že nemůže chápat, která “bije„. Bude trvat na svém právu na blahobyt. A pokud ho nedostane, bude frustrovaná nebo agresivní. Když do krize vpluje moje generace nebo i vaše, třicátníků, tak skromnost je modus, do kterého se budeme umět přepnout. Sice neradi, ale zvládneme to. Něco podobného jsme přece zažili za socialismu a na Západě nebyla 80. léta také růžová. Ale lidé kolem dvaceti to budou mít nejtěžší.“
Také já si myslím, že to ti mladí nebudou mít lehké, a že jim vlastně není co závidět - samozřejmě kromě jejich mládí.
