Když v roce 1980 majitel televizních stanic v Atlantě Ted Turner vytvořil první zpravodajský televizní program Cable News Network (CNN), odborníci tento krok pokládali za rozhazovačný rozmar milionáře, který nemůže přinést žádný zisk. Neboť v americké komerční televizi odjakživa platilo, že vydělává „entertainment“ (zábava), nikoli „news“ (zpravodajství). Během pěti let se však CNN dostala z červených do černých čísel, vytvořila své klony – CNN Headlines, CNN International – a stala se vzorem pro další následovníky. Zpočátku se vyskytovali jen tam, kde k tomu byly příhodné podmínky – rozšíření kabelového a satelitního příjmu, velký jednojazyčný trh.
Dnes však každá televizně vyspělá země, bez ohledu na svoji velikost, má ne jeden, ale často i několik televizních zpravodajských programů. Během posledních let se počet nových zpravodajských stanic zdvojnásobil a v zemích EU je jich celkem 119.
Vyplývá to z analýzy Evropské audiovizuální observatoře (EAO), zpracované pro seminář „Co je nového ve zpravodajství?“ (What’s New in the News?), který se konal jako doprovodná akce jednoho z největších trhů s audiovizuální produkcí MIPCOM v Cannes (5. - 9. 10. 2009).
Z bezmála veletuctu zpravodajských kanálů v Evropě se jich třetina – 32 – připravuje pro mezinárodní trh. Patří mezi ně známá jména CNN International, BBC World News, Euronews (8 jazykových verzí), France 24 (3 verze), Al-Džazíra, Russia Today nebo Sky News International. Každý z nich je k dispozici nejméně ve dvaceti zemích.
Potřebám národního trhu slouží zbylých 87 zpravodajských TV programů, z nichž některé expandují i do zahraničí. Například španělský veřejnoprávní Canal 24 Horas lze najít v šestnácti zemích a programy německých soukromých zpravodajských televizí N24 a n-tv se vysílají v patnácti státech.
Převážnou většinu zkoumaných zpravodajských kanálů vysílají soukromé televize, jen třetinu z nich (33) provozují veřejnoprávní stanice. Nicméně jestliže veřejnoprávní sektor dnes dodává divákům pouhých pět procent z televizní nabídky, která je v Evropě na všech distribučních platformách (zemské analogové i digitální vysílání, kabel, satelit, IPTV, mobilní komunikace) k dispozici, pak toto třetinové zastoupení veřejného sektoru v televizním zpravodajství je relativně silné.
Většinu zpravodajských kanálů však provozují soukromé komerční subjekty, takže se vnucuje otázka, zda se to jejich majitelům vyplatí. I když bylo obtížné sehnat relevantní data, audiovisuální observatoř se pokusila o ekonomický rozbor situace, jehož výsledek se odráží i v titulku celé zprávy: „Evropský trh televizního zpravodajství roste, ale bude schopen se zaplatit?“ V plusu jsou totiž jen ti velcí s napojením na multimediální koncerny. Ti ostatní doufají, že jejich služba bude zisková až někdy v budoucnu.
Ponecháme-li stranou zpravodajské televize, které dotují jiné než ziskové zájmy, je možné, že po současném vzestupu přijde pád, který jejich počet opět zmenší. V některých případech by to bylo škoda. Konkurence většího počtu dodavatelů kontinuálního televizního zpravodajství přináší obvykle divákům prospěch a znemožňuje těm monopolním usnout na vavřínech.
Jenomže některé zákonitosti – malá velikost národního televizního trhu, nedostatečné rozšíření multikanálového příjmu (kabel, satelit, DVB-T, IPTV) – jsou neúprosné. V některých zemích zpravodajskou televizi příjmy z reklamy zkrátka neuživí ani dodatečné výdělky na internetu nejsou velké.
Mají tedy soukromé televizní zpravodajské televize na malých trzích šanci? Zřejmě ano, pokud se nebudou spoléhat jenom na reklamní příjmy a rozvinou svoji aktivitu do dalších služeb s přidanou hodnotou. O jedné z nich se na MIPCOM v Cannes často mluvilo. Jedním z dodatečných zdrojů příjmů by se měly stát placené služby v mobilních komunikacích.
Obrazové zpravodajství ve všudypřítomných mobilech je prý natolik atraktivní službou, že za ni lidé budou ochotni zaplatit. Teď jde ještě o to, kdo a v jaké kvalitě tuto službu lidem nabídne dřív. Budou to tiskové agentury a internetové portály velkých mediálních domů? Nebo televizní zpravodajské programy?
