Otomar Krejča zemřel, bylo mu 87 let a za sebou zanechal pozoruhodné dílo. Dalo by se říct, že není proč se nad jeho odchodem pozastavovat. Vše je vlastně v pořádku, dožil se poměrně vysokého věku a svůj život nepromarnil. Přesto ve mně jeho smrt jitří zvláštní pocity. Není to ani tak smutek nad odchodem člověka, kterého jsem kdysi dávno a zcela letmo měla tu čest potkat, spíše mě neodbytně v souvislosti s jeho smrtí provází pocit nenávratné ztráty zážitků, které jsem kdysi dávno díky jeho představením prožívala.
Stalo se, že jsem se v divadelní sezoně 1967/68 jako čtrnáctiletá ocitla ve sboru dívek, které hrály v Divadle za branou ve hře Intermezzo školačky. Tehdy naši skupinku režírovala Krejčova asistentka Helena Glancová, takže jsme se s režisérem Otomarem Krejčou viděly jen velmi zřídka, a to povětšinou, jen když jsme pronikly při zkouškách do hlediště a pozorovaly práci na inscenaci. Z těch letmých chvil vůbec nedovedu ani dnes posoudit, jaký byl vlastně Krejča člověk. Vzpomínám si, že ve mně vyvolával spíš bázlivou úctu smíšenou se strachem.
Pamatuji si na člověka, který pedantsky vyžadoval od herců nejenom přesné aranžmá, ale i intonaci, rytmus řeči. Věděl přesně, kde chce, aby byla pauza, kde se má hlas zvýšit, zrychlit, kdy křičet a kdy má znít ticho. Přišlo mi to všechno příliš autoritativní, přehnané a bylo mi herců líto. S podivem bylo, že oni se snažili neúnavně jeho pokyny plnit. Ač byli častokrát evidentně unavení, stále znovu a znovu pilovali jednu scénu, jeden výstup, až konečně našli uspokojující polohu, ale ani tehdy se zkoušením nepřestali. Nalezený výsledek opakovali tak dlouho, až si ho dokonale zafixovali, a až pak se mohlo jít dál. Tento způsob práce byl vskutku velmi náročný a v té době naprosto nezvyklý, ale nikdy jsem nezažila, že by se někdo z přítomných proti tomu bouřil. Nikdy nenastala situace, že by nějaký herec s režisérem nesouhlasil, nebo mu snad dokonce odporoval, všichni byli jaksi napojeni na nějaké vnitřní pojítko a společně hledali nejlepší výsledný tvar. Herci režisérovi zcela důvěřovali a věděli, že společně tvoří něco, co je výjimečné.
Vzpomínám si, že v té době v ostatních divadlech měli herci tendenci tento způsob práce pomlouvat. Krejča byl u nich puntičkářský despota a jeho herci byli označováni za cvičené opičky. Jenže zatímco v Divadle za branou vznikaly zcela jedinečné a nezapomenutelné inscenace, ve většině ostatních divadel se odehrával šedivý průměr, po kterém za chvíli ani pes neštěknul.
Po několika letech od svého setkání s Divadlem za branou jsem měla možnost zeptat se Marie Tomášové a Jana Třísky, hlavních aktérů Krejčových inscenací, zda jim tento způsob práce nepřipadal ponižující. Vždyť jako by vůbec neměli prostor pro svůj vlastní názor, své vnímání, pocity, vlastní projev. Absolutně nevěděli, o čem mluvím. Oni přece tvořili, dali své schopnosti plně k dispozici pro tvorbu představení, jejich svoboda byla v tom, že se takto rozhodli, pak už nebylo o čem diskutovat.
Musím se přiznat, že si vlastně vůbec nepamatuji, o čem hra Intermezzo, ve které jsem vystupovala, byla. Nepamatuji si ani děje jiných her, které jsem v Divadle za branou tehdy viděla (tedy pokud to nejsou notoricky známé klasické kusy). Na co však nikdy nemohu zapomenout a co se mi v souvislosti s odchodem Otomara Krejči neustále vybavuje, je pocit, který jeho inscenace (a myslím, že nejen u mne) vyvolávaly. Tehdy jsem totiž zažívala něco, s čím jsem se později setkala už jen zcela výjimečně.
Po zhlédnutí většiny Krejčových inscenací jsem totiž měla pocit, že se něco stalo, že jsem byla přítomna něčemu, co mělo sílu mě posunout kamsi dál, rozšířit mé vnímání, můj světonázor, bylo to sdělení, které mělo sílu mě ovlivnit. Ačkoli si už detaily představení nepamatuji, ten pocit jedinečného zážitku se zapomenout nedá. Tak přesto, že jsem pana režiséra Krejču osobně vlastně nepoznala, je to člověk, který mě prostřednictvím své práce hodně ovlivnil. Myslím, že o to mu v jeho práci šlo. A to jsem mu na odchodnou měla potřebu říct.
