Smrt Milana Paumera a jeho slavnostní pohřeb opět vzbudily vášně. Je to tady skryto hlouběji než si myslíme, či lépe – než jsme ochotni si přiznat: Byli to hrdinové, nebo vrazi? Myslím, že vyřešení tohoto dilematu je pro duši, paměť a budoucnost místního společenství, nebo (chcete-li) národa otázkou kardinální či kruciální. Osudovou. Obě strany sporu jsou nesmiřitelné. A debata končí spíše v urážkách než v argumentech. Jeden obviňuje, ponižuje, ba zesměšňuje druhého. Mnohá zdůvodnění jsou vytržena z historického kontextu. Všichni se paradoxně dovolávají svědomí, úcty k lidskému životu a občanských práv.
Málokdo přitom ví, jak to s Mašínovými ve skutečnosti bylo před jejich historickým vystoupením. Co se v jejich blízkosti a vůbec v životě odehrálo, než se rozhodli pro krajní řešení. Navíc na jejich srdci tepal otcův popel (připomeneme-li si de Costerova Thyla Ulenspiegela) a krev není voda, přátelé. I reakce podplukovníka Josefa Mašína na Mnichov a pak na okupaci byla velmi emotivní a stejně vedl i svůj boj. Nemluvě o tom, že takový byl (raněný) i při výsleších gestapa, které ho ostatně na základě jeho chování při této nemilosrdné tortuře označilo za zdejšího svého nejdůstojnějšího nepřítele. S památkou tohoto hrdiny zametl poúnorový režim po svém. Kolem mladých Mašínů a jejich přátel umírali a byli zavíráni blízcí lidé, často životně spřízněni s otcem. Oni mohli cítit, že jim „nové pořádky“ vyhlásily válku. Připadalo to tak ostatně mnohým. A nemluvte, prosím, pořád o „válce studené“… Pod šibenicí nebo v stalinsko-gottwaldovském lágru bylo zatraceně horko. Pocity vlastní kůže mluví jinak než politologická terminologie.
Přesto zodpovědně prohlašuji, že jsem se dosud nevypořádal se smrtí spoutaného policisty. Byť chápu všechna bezpečnostní hlediska, zajatce se nesluší chladně popravovat. Ale co člověk udělá, jde-li mu z tlustých do tenkého… kdo z nás to nezažil, ať soudí velmi zdrženlivě. Šlo o život, to nebyla etická kavárenská debata. Připomeňme si prastarý film Umírání za dlouhého dne. Mašínové v té době už věděli, že když nezabijí, budou zabiti. Kdo zde v té době takové mravy zavedl a uzákonil, či (pokud se užívaly i proti tehdejším oficiálním normám) jim dal alespoň státní záštitu? Nicméně, jak už jsem řekl, problém podříznutého esenbáka cítím a neurovnal by mi ho v hlavě a v srdci ani detailní kádrový posudek zabitého, který by případně dokazoval, že to byl ochotný slouha tehdejšího režimu. I já tady jaksi vystupuji z pravidel věcné diskuse a víceméně podléhám citové a mravní nejistotě.
Ovšem o jakých pravidlech ve všespolečenské debatě můžeme mluvit, když se mi k případu Mašínů dostalo kupříkladu takového dotazu: „A co byste říkal tomu, kdyby něco takového jako oni udělal někdo proto, že nesouhlasí s tímto režimem?“ To nebyl ojedinělý výkřik. Pak na člověka padne tíseň. Uvažují-li lidé v řádu podobných porovnávání, sotva brát hlas takového „veřejného mínění“ vážně. V jiné úrovni, nicméně podobně irelevantní, jsou všelijaké soudy, že způsob odboje mašínovské skupiny byl jaksi málo rentabilní a nemohl komunistický, v té době jednoznačně vražedně totalitní režim nijak významně poškodit. Partyzánské skupiny za německé okupace také nedělaly žádné bombastické akce, z většiny skrývaly uprchlíky před nacistickými bezpečnostními složkami, proto se jich ovšem nezříkám a jsem na ně hrdý (alespoň na ty statečné, kteří se nestali partyzány až 9. května).
Jak už jsem ale napsal, já sám se v tomto problém pohybuji poněkud zmateně na hodně tenkém ledu pocitů a citů. O tom, jak hodnotit Mašíny a jejich přátele, nechť rozhodnou odborníci a jiní pomazaní. Jedno vyznamenání jim ovšem bezesporu přísluší a měli by ho dostat bezpodmínečně. Jejich činy vyvolávají stále diskusi a nenechají minulosti ve vědomí lidí usnout. Nedovolí, abychom zapomněli, v čem jsme žili. Co nám lámalo páteře fakticky (to těm statečnějším) či obrazně (to nám ostatním). Dokud bude před touto společností stát mašínovský (na ostatní ze skupiny nezapomínám) problém, nebude moci udělat tu tlustou zapomnětlivou čáru, kterou – přiznejme si – by ze své valné části většina tak ráda a s odpudivým a opovrženíhodným oddechnutím učinila.
