Nebýt kočiček, pomlázek, kraslic a podobného folklóru, mohla by se nám doba postní a velikonoční zdát poněkud ponurá. Ten, na němž je založena naše civilizace, zemřel krutou a potupnou smrtí na kříži, zmizel na tři dny v hrobě a jen několik jeho současníků svědčilo o jeho vzkříšení. Kristův příběh nám připadá více smutný než veselý. Nejsme-li křesťany nebo jinými věřícími, lze o něm pochybovat. Zákonitě nám však přichází na mysl konec, ten definitivní (a stále se blížící), a zejména náš vlastní.
Dnes je Zelený čtvrtek, kdy Ježíš myl učedníkům nohy a jedl s nimi tradičního beránka. V předtuše, že jeho tělesná schránka brzy skončí, ustanovil něco, co jeho duchovní přítomnost připomíná: eucharistii. Jde v podstatě o slovní formuli vyhrazenou následovníkům (kněžím), jíž se chléb mění v Kristovo tělo a víno v jeho krev. Takové proměňování se odehrává už dva tisíce let při každé mši svaté. Zítra je Velký pátek, kdy se slovy „dokonáno jest“ skončil Ježíšův pozemský život. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří nezahynul, ale měl věčný život“ - vystihl smysl Kristovy oběti za chyby, viny a zločiny jednotlivců i lidstva sv. Jan Evangelista.
Ale mají to křesťané opravdu tak jednoduché? Mohou hřešit, až se hory budou zelenat, a stačí jen věřit v Krista, aby vše bylo odpuštěno? Ono to tak někdy vypadá - a nejen u věřících! Ruku na srdce, kolikrát nám bylo „nepochopitelně“ odpuštěno? Kolikrát jakási „vyšší spravedlnost“ omilostnila lidi nehodné, hříšníky, grázly a dokonce zločince? A to i v pozemském životě. Na druhé straně i na zemi fungují jakési tresty shůry, říká se přeci docela případně, že „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“. Kdo si toho alespoň párkrát v životě nevšiml? Kámen úrazu je v tom, že Boží milost je sice „nevyčerpatelná“, nicméně z naší strany snadno může být „přečerpána“. Spoléháme-li se na nekonečné odpouštění bez zpětné vazby svědomí, tj. bez respektu k podmínkám a pravidlům naší existence, může nás to přivést k záhubě. A nemusí to být jen případ jednotlivce, ale také lidstva jako celku.
A o tom dnes může být řeč v souvislosti s (možná nevědeckým) varováním před pohlcením hmoty naší planety při simulaci velkého třesku v obřím urychlovači částic u Ženevy. Rozvoj vědy nejen rozšiřuje hranice poznání, ale provokuje i k zásahům do řádu života a světa. Po „asistované reprodukci“ je nám jako komfort předkládána též „asistovaná“ smrt. Nelze se příliš divit, že někdo může být podobným vývojem zaskočen, zvláště mohl-li by „asistovanou“ smrtí ve velkém - neboli zánikem světa - paradoxně skončit velkolepý vědecký pokus o vyjasnění jeho počátku.
Úterní experiment se srážkou protonových paprsků rychlostí světla se vydařil. Vyvolal energii zhruba sedmi teraelektronvoltů (TeV), přičemž ke vzniku mikroskopické černé díry podle některých hypotéz stačí pouhá sedmina této síly. Vědci ovšem prohlašují, že takto vzniklá případná černá díra by byla neškodná, jelikož hmotu nepohltí, ale obratem se vypaří. Zároveň však plánují během dvou let tuto energii stále zvyšovat. Dosti pozoruhodnou odpovědí na stížnost jedné curyšské občanky, požadující ukončení účasti své země na těchto experimentech (či snížení množství energie na neškodnou míru), bylo zamítavé rozhodnutí ústavního soudu v Karlsruhe, podle něhož stěžovatelka „nepředložila dostatek důkazů“ o tom, že pokusy narušují její základní práva. Ještě grotesknější bylo vyjádření mluvčího Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN), který se dal slyšet, že právě tímto rozhodnutím spolkového ústavního soudu „byla za nejpřísnějších měřítek ochranné povinnosti státu potvrzena bezpečnost urychlovače“. Znamená to snad, že bezpečnost vědeckého experimentu negarantují vědci, nýbrž soudci?
Tak či tak, pátrání po tzv. temné či skryté hmotě, tvořící údajně čtvrtinu vesmíru, pomocí srážek protonů ve 27 km dlouhé rouře, není jen výstřední vědeckou kratochvílí, ale i stamiliardovou zátěží evropských rozpočtů v krizi. Téměř se nabízí otázka, zda by místo nákladného napodobování velkého třesku starého 14 miliard let nebylo smysluplnější vyvolat „velký třesk“, který by probudil svědomí světa v aktuálních bolestech a problémech denního života. Možná by stačilo je pravdivě pojmenovat a v pokoře přiznat, že jsme je obloukem obcházeli. Už to by mohl být první krok k vylepšení našeho konečného účtu.
