Prezident Václav Klaus měl před dvěma měsíci pravdu, když varoval, že vytvoření bezletové zóny nad rozbouřenou Libyí bude znamenat normální válku. Ještě v březnu se díky poněkud naivní rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1973, podpořené čtyřmi desítkami zemí na londýnské konferenci o Libyi, rozhořel konflikt mezi jednotkami plukovníka Muammara Kaddáfího a západními vzdušnými silami. I když se Severoatlantická aliance a zejména USA zpočátku snažily držet stranou, pod tlakem útočící Sarkozzyho Francie a Cameronovy Británie nakonec NATO za vedení operací převzala odpovědnost. A z akce „na ochranu civilistů“ a zákazu „všech letů“ ve vzdušném prostoru Libye se stala válka nejen ničící Kaddáfího vojenskou sílu, ale zabíjející také nevinné civilisty. Válka, jejíž neslavný průběh poškozuje vojenskou i morální prestiž aliance a jejíž nejistý konec je v nedohlednu.
Není pochyby o tom, že prototyp a patron teroristů, libyjský diktátor Kaddáfí, měl už dávno stát před trestním tribunálem mezinárodního soudu. Tím nepochopitelnější jsou přehnané státnické pocty, jichž se mu v různých demokratických zemích dostávalo, i dodávky nejmodernějších zbraní, které odtamtud proudily do Libye. Otázkou tedy je, zda právě takto vyzbrojený stát s nemalým počtem Kaddáfího fanatických stoupenců mohl být ideálním cílem mezinárodní vojenské intervence. Zda spravedlnost na tyranovi neměl v příhodné chvíli vykonat sám jeho lid. Podivné také je, že ačkoliv nepokoje a povstání probíhají v celé řadě arabských států, pro mezinárodní intervenci byla vybrána pouze Libye. Nahrává to spekulacím, že interventům nejde ani tak o svobodu libyjského lidu, jako o přístup k libyjské ropě. Toto podezření zesiluje i několikeré zmaření příměří či plánu na ukončení bojů z podnětu Africké unie - a to nikoliv ze strany Kaddáfího režimu, ale naopak vzbouřenců, a to s vědomím za nimi stojích členů NATO.
Problém je i v nejistotě za koho vlastně NATO bojuje. Jsou to opravdu jen nespokojenci s Kaddáfího režimem, rebelové usilující o demokratické změny? Stále není jasná úloha a míra zapojení islamistů. Obavy z jejich účasti na nepokojích vyjádřil např. ruský ministr zahraničí Lavrov; také podle šéfa spojeneckých sil NATO Stavridise tajné služby „zaregistrovaly stopy Al Káidy a Hizbaláhu“. Možnost infiltrace extrémistů nevylučuje ani velvyslankyně USA při OSN Riceová. Severoamerická odnož Al Káidy dokonce vydala prohlášení, že „všemi prostředky“ podpoří povstalce v Libyi. V sousedním Egyptě vítězná „demokratická opozice“ (nepochybně i pod vlivem Muslimského bratrstva) už chystá novou ústavu, v níž bude islám hlavním zdrojem práva v zemi. Znamenalo by to nejen diskriminaci 10 % Egypťanů hlásících se ke křesťanství, ale také ohrožení dosavadních mírových vztahů s Izraelem a změnu rovných podmínek ve prospěch islamistů. Nejednoznačnost cílů (a riziko výsledků) zásahu v Libyi ostatně předvídalo v Radě bezpečnosti pět důležitých států: Rusko, Čína, Německo, Indie a Brazílie; hlasování o rezoluci č. 1973 se zdržely.
Vývoj situace v Libyi brzy po zahájení leteckých úderů silně poznamenalo odstoupení USA z velení vojenských operací NATO. Prezident Obama o tom rozhodl pod tlakem americké veřejnosti a v obavě ze zabřednutí do třetího válečného konfliktu. Americký generál Carter Ham při předání velení alianci konstatoval, že povstalci neudrželi některé dobyté pozice a boje se dostaly do patové situace. Upozornil, že rebelové sami nejsou schopni vést útok na Tripolis natož svrhnout Kaddáfího. Obamův ústup z vedení operací vnesl zmatek i mezi členy aliance, kteří byli zvyklí, že Američané vyřeší problémy za ně. Na kanadské velení NATO se snesla kritika Francouzů a Britů, že nepodniká rozhodné kroky k rychlejším úspěchům. Němci a Turci naopak alianci kritizují kvůli civilním obětem leteckých útoků. Povstalci zase tvrdí, že vzdušné operace NATO jsou neefektivní a žádají peníze a zbraně na udržení svých pozic na východě země.
Mandát RB OSN na ochranu civilního obyvatelstva se ukázal jako nedostatečný a NATO si jej potichu rozšířilo o ničení zbraní a vojenských zařízení plukovníkova režimu. Právě při těchto akcích došlo i k obětem na životech nevinných civilistů. Bombový útok na rezidenční objekt uvnitř Kaddáfího komplexu, který nepřežil vůdcův syn Sajf-al Arab a jeho tři děti, zviditelnil také ostatní civilní oběti a zproblematizoval oprávněnost vojenské angažovanosti aliance. Licoměrná slova šéfa libyjských operací kanadského generálporučíka Charlese Boucharda o tom, že „veškeré cíle NATO jsou ze své povahy vojenské,“ ale že „…možná zahynuli někteří členové Kaddáfího rodiny,“ pouze ilustrují pokrytectví aliančních elit.
Zdálo se, že ostuda s „humanitárním“ bombardováním srbských civilistů aliančními letadly v r. 1999 bude nepřekročitelným mementem až do konce existence NATO. Budou-li ale ambiciózní západní politici tlačit velitele libyjských operací k rychlému vítězství nad Kaddáfím, může to vést k tragédii, která hanebné selhání NATO v Srbsku překoná. Už teď je důvěryhodnost Severoatlantické aliance na velmi nízkém bodě.
- Muammar Kaddáfí autor: Libya State Television , zdroj: AP Photo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2344/234315.jpg
- Boje v Libyi autor: AP Photo, zdroj: AP Photo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2522/252158.jpg
- Zničená Libye autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2495/249474.jpg
