Pavel Bém plný emocí žádal předsedu KDU-ČSL Svobodu: Cyrile, nelži! Eduard Janota věcně oznámil, že Jiří Paroubek lže o jeho rozpočtových představách. Buď lžou ze lži obvinění, nebo ti, kdož obviňují. V případě tak závažných nařčení to jinak není možné. Měli bychom z toho být nervózní. Občanovi by slušelo, kdyby se už skutečně začal hlouběji zabývat tím, kdo mu lže. Neboť jak napsal kdysi Karel Čapek: „Království lhářství není tam, kde se lže, ale tam, kde se lhářství akceptuje.“
Nicméně, zkoumáme my tu vůbec, kdo z těch, jejichž jména se objevila výše (a nejen o nich, hovořme o všech, kdož se ucházejí, či spíše rvou o veřejné funkce), je lhář? Důležité je přece, je-li ten „náš“. A je vlastně při rozhodování o tom, koho budeme volit, nějakým kritériem pravda? Neřídíme se jakýmsi tupým přesvědčením a personifikovanou důvěrou, která je blízká fotbalovému fanouškovství? Jsem modrý! Jsem oranžový! Důvěřuji bezvýhradně ODS (sociálním demokratům)! Paroubek není člověk, Paroubek je bůh! (Možno totéž o některém z vůdců modroptáků…)
Politika by měla být jakýmsi servisem, který umožňuje občanům jakž takž žít, říkají klasici politologie. V některých případech ale (a u nás, protože jsme stále z hlediska uvědomění demokracie rozvojovou zemí, to platí bezesporu) je tato činnost v myslích obecenstva čímsi osudovým. Nezvolíš-li Toho nejvyvolenějšího, přijde Armagedon. Což je údajně hora, u níž se podle jakési zmínky v knize Zjevení bude konat závěrečná rozhodná bitva: vojska Boha a Ježíše Krista versus armády Satana. Kdo je ovšem v česko-moravsko-slezském podání Hospodin a kdo Satanáš? Tím druhým je dle veřejné míňky dozajista ten, který lže, protože jak říká staré české úsloví, ten současně krade a do pekla se hrabe, jak už mnohokrát uvedeno… Ale který to je? přemýšlí člověk selského rozumu. Případně: Který víc? Bezmozkovcům je ovšem jasno: Moji mají pravdu! Lžou ti druzí! A že takhle uvažujících je. Nejspíš většina. Oboustranná. Či lépe: všestranná.
Na základě neustále se zvyšující frekvence vzájemného se obviňování ze lži vzniká jakási patová situace. Nechce se věřit, že by lhali pouze jedni. Také že by kradli jenom jedni. Jenomže jak z toho? Zdá se, že mnozí z občanstva se rozhodli pro tu nejjednodušší cestu: Budu věřit jen a jen těm svým! Proč jsou „jejich“, to je otázka. Ovšem nač užívat kritického rozumu? Lže ten druhý. Ten můj říká v každém případě pravdu. Můj vůdče, ta modrá kostička je samozřejmě oranžová kulička (a naopak), když to vy říkáte… Aniž bychom se nějak zabývali tím, jak to doopravdy je. My to víme! (Oranžoví i modří. I ti jiní, všelijak namíchaní.) Protože pouze my bojujeme na hoře Armagedon za svatou pravdu.
Když už jsme citovali Čapka, dopřejme si i Senecu: Lůza je nejhorší vykladač pravdy! A jak si v současnosti kde kdo z obyvatelstva ve zdejších politických veřejných debatách odpudivě a sprostě vykládá pravdu „svých“ a lež „těch druhých“, svědčí, že římská mudrlanství platí až dodnes. I když na omluvu nás, těch „obyčejných“: Kdo se v tom všelijakém lhaní má vyznat?
