Zase jeden osmičkový rok je za námi, chválabohu, tentokrát bez katastrofálních následků. Nepočítáme-li ovšem za národní pohromu rozchod prezidenta Klause s jeho draze (ne)milovanou ODS. Špatné byly pro tuto stranu i volební výsledky, ale snad jí alespoň daly jasně najevo, co si už nikdy nesmí dovolit. Oranžoví konkurenti ovládli kraje, paktují se s komunisty a vyvolávají jedno hlasování o nedůvěře vládě za druhým. Jako obvykle neúspěšně, nicméně s poslaneckými posuny doleva se pád nerekonstruované Topolánkovy vlády blíží.
Úspěch či ostudu našeho předsednictví EU nemá ani tak v ruce prezident Klaus, jako spíše Paroubkova ČSSD. Ta už si dopředu plánuje termíny, kdy bude pravice v důsledku povinností k EU ve sněmovně oslabena, aby mohla vládu pohodlně vyhodit ze sedla. Samozřejmě, že pád kabinetu v průběhu evropského předsednictví by byl tím nejlepším důkazem, že obavy z českého šéfování Evropě nebyly liché. Chtělo by se doufat, že každá příčetná opoziční strana pod hrozbou mezinárodní ostudy od podobně destruktivního záměru upustí. Nesměla by to ovšem být strana Jiřího Paroubka, jemuž v touze po moci žádný skandál nevadí, jak o tom ostatně svědčí i bezprecedentní zablokování zahraničních vojenských misí. Kromě rušení třicetikorunových poplatků a vyhazovů managementu nemocnic krajské vlády této strany žádný, natož smysluplný, program nepředvedly. Zato kšeftováním s podporou komunistů za místa ve finančních komisích už vstoupily na podobně kluzkou půdu, jakou bylo ustupování stále drzejším požadavkům KSČ před únorovým pučem v roce 1948.
Ani když Paroubek českou stoličku nepodtrhne, nebudeme to mít na evropském trůnu lehké. Po Sarkozym dědíme ambiciózní sliby, že unie zatočí s ekonomickou krizí, že „doladí“ přijetí Lisabonské smlouvy Irskem, uspořádá historicky první summit EU-Izrael a nastartuje proces tzv. Východního partnerství, neboli připoutání bývalých sovětských satelitů k Evropě. Zvláště zadání posledního bodu se Sarkozymu povedlo. Jak ze záznamu pařížského jednání Sarkozy - Topolánek plyne, šéfování Unie pro Středomoří se Sarkozy ani v době českého předsednictví nevzdává, zato problematiku Východu, kde se svou gruzínskou misí příkladně pohořel, svěřuje nezkušenému a málo vlivnému českému nováčkovi. I tak dal dnes už expředsedající EU najevo, jak je mu blízký východní píseček.
Jinak si v české kotlině a moravskoslezských luzích a hájích na přelomu osmičkového a devítkového roku nestojíme tak špatně, jak se podle vnitropolitické vratkosti může zdát. První etapa světové hospodářské krize nás (až na šrámy po pádu předlužených firem a prvního propouštění) poznamenala jen minimálně. Pozitivem jsou klesající ceny benzínu a nafty, zlevňování potravin a předpokládaný pokles inflace z letošních více než šesti procent na polovinu. Neomluvitelné a nehorázné je v souvislosti s propadem světových cen energetických surovin další zdražování elektřiny a plynu. S tím samozřejmě nemá nic společného ekonomická krize, ale neprůhledné cenové čarování našich energetických bossů. Mezi resty osmičkového roku patří stále odkládaná penzijní reforma, neutěšený stav školství, nízká kvalita sociálních služeb (včetně neřešení problému bezdomovectví) a nevypořádané vztahy s církvemi.
To nejtěžší, co nám světová hospodářská recese letos přinese, ale bude růst nezaměstnanosti - z loňských zhruba pěti a půl procenta poroste k sedmi procentům. O práci může přijít až 100 tisíc lidí. To bude klást velmi vysoké nároky na sociální systém. Na druhé straně se očekává zvýšení mezd v průměru o tři procenta, což je vzhledem k předpokládané inflaci takřka nulový reálný růst, ale o nějakou tu stovku se čistá mzda zvýší také v důsledku snížení odvodu sociálního pojištění o půldruhého procenta. Státní zaměstnanci si na mzdách navíc polepší o 6,5 %, učitelé dokonce o 10 %. Neměli bychom tedy upadat do deprese. Bude se více šetřit, ale to není nic nemravného. Kamiony budou převážet méně zbytečného zboží a méně překážet na přetížených komunikacích. Budeme se méně věnovat konzumu a více důležitějším věcem. Například čím může Evropu kulturně obohatit malý národ, který si tak potrpí na historii a krásu své země v srdci Evropy. Když se moderování záležitostí EU čestně zhostili i mnohem méně početní Slovinci, proč bychom neměli uspět my?
