Indie už dávno vyrábí automobily, vyrábí je tam i Škodovka. Teď se ovšem má v Indii výroba a prodej indických automobilů znásobit. Byl jsem ve třech indických státech loni v prosinci. Omezím své dojmy jen na Hajdarabád. Leží uprostřed subkontinentu, má necelých (možná už celých) šest milionů obyvatel a jeho centrum (jak to historické, tak i to novodobé) je nepředstavitelně přecpáno lidmi, motorovými rikšami i automobily a autobusy. Rychlost motorizované dopravy tam (ale i v jiných indických megaměstech) v posledních desetiletích závratně klesá. Exhalace o to závratněji stoupají. Ale to teď píše kdekdo v souvislosti s rozjezdem výroby auta Nano ve firmě Tata. Mně jde o něco jiného.
Indie brzo předčí Čínu v zalidnění
Má miliardu jedno sto milionů obyvatel. A už dnes má s Čínou srovnatelný růst HDP a dynamiku průmyslu. Její počítačoví odborníci mají světovou pověst (i když o jejím opodstatnění vyslovují někteří zahraniční experti pochybnosti). Indická technická inteligence má obrovskou chuť se prosadit. Nejenom doma. V ocelářství už se Mittal prosadil. I u nás. Prostě Indii nelze přehlížet.
Naopak je třeba ji postavit na úroveň Číny, ke které Evropa, Amerika i malé Česko upírají pozornost jako k potenciálnímu obchodnímu partneru i jako k vynořujícímu se Golemovi, jehož příští pohyb po světové scéně nelze odhadnout. Indie má zatím proti Číně tu výhodu, že je spíš potenciálním politickým partnerem západního světa než hrozbou, s níž je záhodno do budoucna počítat.
Ale obři se rozhlížejí po sobě rovných. A Evropa (EU), ač hospodářsky představuje téměř stejnou velmoc jako Spojené státy, není v politické rovině stejně čitelným partnerem jako Spojené státy. Ani pro Indii, ani pro Čínu.
Měl jsem to štěstí, že jsem se na stejné zahraniční cestě podíval ještě na jedno místo v Asii: do Sverdlovské oblasti v Ruské federaci. Ta oblast nese stále ještě jméno Jákova Sverdlova, bolševického předáka, přestože samo město Sverdlovsk bylo v roce 1991 přejmenováno na Jekatěrinburg. Sverdlovská oblast, na východ od Uralu, to jsou energetické suroviny a těžké strojírenství. Ťjumeň a Uralmaš jsou dvě jména, která mohou posloužit jako orientační body.
Zatímco naftová pole kolem Ťjumeně dodávají Rusku jeho současnou politickou moc na globální scéně, komplex těžkého strojírenství Uralmaš je ubohým a zaprášeným stínem toho, co býval. Právě odtud vyjížděly stovky tanků rovnou na frontu, která už svírala Moskvu, takže se dá říci, že Uralmaš zvrátil vývoj druhé světové války. Tehdy měl 33 tisíc zaměstnanců, dnes šest a půl tisíce. Stroje v jeho ztichlých halách čekají na „remont“ a hlavně na modernizaci. Město a celá oblast čekají na zahraniční investory. Peníze nejsou problém. A němečtí, japonští, francouzští, italští investoři neváhají. I čeští podnikatelé se snaží. Jméno Škoda má v Uralmaši domovské právo, ale nemá zajištěnou budoucnost. Byznys je byznys i za Uralem.
Jisté je, že i tady ruský medvěd rychle nabývá na váze. Mám na mysli politickou váhu v globální aréně, opřenou o hospodářskou sílu a suroviny. Také tenhle obr bude respektovat jen sobě rovné.
Osmičkový rok Evropské unie
Evropa má rovněž své osmičkové roky. Krom osmašedesátého, který měl na každé straně železné opony jiný charakter, ty ostatní (1648, 1848, 1938, 1948) jsou všechny zároveň našimi osudovými roky. Chce někdo lepší důkaz o naší evropské identitě, o vzájemném sepětí Česka a Evropy? A o potřebě respektovat toto sepětí v české zahraniční politice?
I pro Evropu, tedy pro EU, může být rok 2008 dalším osudovým osmičkovým rokem. Sotva prosincový podpis Lisabonské smlouvy rozptýlil napětí, které po celý loňský rok provázelo jednání o náhradě ústavní smlouvy, už se opět objevily náznaky plánů na zmaření ratifikace nového životně důležitého dokumentu. Například francouzská levice – neschopná na domácí politické scéně sjednotit se na čemkoli, čím by dokázala čelit politice Nicolase Sarkozyho – na sebe upozorňuje aspoň záměrem vyvolat nezdar při hlasování o Lisabonské smlouvě na společném zasedání Národního shromáždění a senátu. Část socialistů chce zasedání bojkotovat, část hlasovat proti smlouvě, (malá) část pro ni.
Ani v České republice není zajištěno, že proces ratifikace bude ukončen tak, jak se s tím v unii počítá, tedy letos. Není ani jisté, zda si to všichni vládní politici přejí. Sarkozy si možná doma s kverulanty poradí. A potom – v druhém pololetí předsedá Evropské unii. S cílem dokončit proces ratifikace všude v EU. Osmičkový rok se může vyvíjet všelijak. Jak se zapíše do evropských a našich dějin, to v každém případě ovlivní i česká vláda.
To, co jsem napsal do první části dnešního komentáře o Indii a Rusku, je jedním z důvodů, proč by nám měla akceschopnost, soudržnost a mezinárodněpolitická i hospodářská síla Evropské unie ležet na srdci. Obři budou respektovat jen sobě rovné. Ti nejlepší evropští politici už tohle pochopili. Proč by to neměli pochopit ti, kteří nám vládnou?
- Doprava v Hajdarabádu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/48/4761.jpg
- Komplex těžkého strojírenství Uralmaš autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/48/4762.jpg
- Podpis Lisabonské smlouvy autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/20/1973.jpg
