Otevřel jsem v posledních dnech o něco víc evropských novin, než bylo zdrávo. Člověku nepřispěje k zachování klidné mysli, když takřka všude nachází články obsahující podiv, starost, pochybnosti, rady, varování, napomínání, ba i lámání hole a mezi řádky už i jistou dávku pohrdání. To vše na adresu čtyř středoevropských zemí, tu naši nevyjímaje.
Politická nevolnost
To je ta nejjemnější charakteristika situace, kterou podle západoevropských novin prožívá střední Evropa od Varšavy přes Prahu po Budapešť. O politické nevolnosti mluví Financial Times v titulku komentáře ve svém vydání ze 6. října.
Chtěl jsem původně psát o něčem jiném, ale to, co čtu o neutěšenosti politické scény v Polsku, Maďarsku, na Slovensku a bohužel i u nás, mě vrací k tématu, které jsem už minulým komentářem považoval za probrané. Politická „nevolnost“ nebere konce a její odraz na stránkách evropských novin ji neustále zveličuje a někdy i desinterpretuje. Takže je zřejmé, že tu ani dnes ještě nebudu mlátit prázdnou slámu. Je totiž zvolna třeba nepřesnosti poopravit, případně se i ohradit. Velmi jemně už to udělal v International Herald Tribune z 8.10.2006 Jiří Dienstbier v článku Sladké a hořké ovoce sametové revoluce. Václava Havla žádajícího o strpení s našimi „dětskými chorobami“ jsem už citoval minule, ale myslím, že je třeba větší rezolutnosti.
O té lavině obviňování z populismu a extrémního nacionalismu, z averze vůči další evropské integraci, z nedostatku politické kultury atp., které jsou formulovány na naši (a polskou, maďarskou a slovenskou) adresu, se dá totiž říci, že někdy je tu přání otcem myšlenky. Přání možná podvědomé, možná zlomyslně úmyslné, ale v každém případě usilující o pojmenování nového viníka, kvůli kterému v té jejich EU leccos stagnuje a skřípe.
Faktem ale je, že záře evropských hvězdiček začala po několika povážlivých selháních evropské politiky blednout především na nebi západní Evropy (protiví se mi říkat staré Evropy). Připomněl mi to Dienstbierův a Havlův vrstevník a spolubojovník Bronislaw Geremek (polský historik, jeden z architektů polské současnosti a ex-ministr zahraničí, znalec Francie a francouzštiny), s nímž jsem v neděli hovořil na Fóru 2000, pořádaném v těchto dnech už podesáté v Praze. Shodli jsme se spolu na tom, že přece například ztroskotání procesu ratifikace evropské ústavy ve Francii způsobil hlavně populismus některých francouzských politiků. Dnes se tito kazisvěti – vyzbrojeni svým úspěchem v obraně francouzských „národních” zájmů - ucházejí o kandidaturu na prezidentský úřad. A s obdivuhodnou zapomnětlivostí vyhrožují, že silné jádro Evropské unie vyrazí energicky kupředu bez takových „potížistů“, jací se vyklubali z nových členských zemí. Zapomínají na fakt, že to byli právě oni, populisté jako Laurent Fabius, kdo Evropské unii způsobili vážné potíže, když perfidními argumenty vyprovokovali u voličů odpor k pětadvacetičlenné EU, způsobili tak odmítnutí ústavy a zastavení tolik potřebného vývoje Evropské unie. Jsou to pořád oni, kdo v některých ohledech dodnes Evropské unii brání hnout se z místa. A nacionalismus? Extremističtí nacionalisté dosahují ve Francii, v Belgii či v Rakousku mnohem výraznějších volebních výsledků než na Slovensku a v Maďarsku. O nacionalistickém terorismu v Baskicku a na Korsice ani nemluvě. A xenofobie? Kdo koho nemá rád? Kdo koho nerad vidí na svém území? A korupce? Konečnému vyšetření patnáct let staré aféry miliardových úplatků při prodeji dělových člunů na Tchaiwan dodnes brání francouzská vláda výmluvou na utajení některých dat. Což je jen jeden příklad.
Tak tedy kdo komu má domlouvat?
V tom je právě problém. Ani Bronislaw Geremek neměl odpověď na otázku, kdo by dokázal dát Evropě tolik potřebný impuls k ozdravění vzájemných vztahů. I v tom jsme se ale shodli, že Evropa teď možná potřebuje jednu velkou politickou autoritu. Svého Masaryka, svého Churchilla, svého de Gaulla. Taková osobnost se ovšem snáze dá najít v rámci jedné národní společnosti než v množině pětadvaceti národních společností. S kým se ztotožní všichni, od Irů po Estonce? A přece je nutné, aby se taková osobnost objevila. Když ne sama, je nutné ji hledat. Ale nejspíš to bude někdo, kdo si autoritu všech evropských národů získá zvolna, prací, která bude nezpochybnitelně zaměřena na prospěch všech a na prestiž a sílu Evropy jako celku. Což může trvat pár desetiletí. Má Evropa tolik času? Nemá. Proto bude lepší, aby si Evropská unie co nejdřív schválila řídící mechanismy, které by jí zajistily funkčnost a schopnost vývoje i po lednovém rozšíření na 27 členských zemí. Rád bych vás přesvědčil, že je to i v našem zájmu.
