V dnešní době platí, že lépe porozumět tomu, co se děje v Evropě, znamená lépe porozumět tomu, co se děje doma. Nemyslím, že by stejný axiom platil i v globálním měřítku, tedy že rozumět světu znamená rozumět tomu, co se děje u nás. Ostatní svět s naší domácí realitou nemá stejné souvislosti jako sjednocující se Evropa.
Radši hned dodám, že se tímhle úvodním filozofováním snažím omluvit neblahé tušení, že po letní přestávce nedokážu změnit dosavadní orientaci svých komentářů na Evropu a na její schopnost (či neschopnost) ovlivňovat okolní svět nebo se mu bránit.
Francie, zrcadlo evropských nešvarů
Evropa je množina a rozumět jí lze jen jako takové. Jedno je ale zemím EU společné: pořád je někde před volbami a tenhle fakt věčně brzdí vývoj evropské struktury. Teď například se urgentní organizační reformy, které byly obsaženy ve zmrazeném návrhu evropské ústavy, nedočkají řešení, a ústava se nedočká ani rozmrazení ani pohřbu, dokud nebude známo, kdo stane napřesrok v čele Francie a jakými cestami ji bude vodit v terénu evropské politiky.
Právě teď prožívá Francie svou každoroční křeč: la rentrée, návrat. Návrat do škol, ale hlavně k politické a sociální aktivitě přerušené letní pauzou. Letošní rentrée je ovšem svérázná. Jindy se touhle dobou začíná vláda bát obvyklých podzimních sociálních bouří a média mluví o tom, proč jsou protesty v ulicích pravděpodobné, či přímo osudově nevyhnutelné. Letos se jak mediální tak politická scéna vrátily jen k tématu, které je - ke škodě Francouzů a ke škodě celé sjednocené Evropy - hypnotizuje už nepřirozeně dlouho.
K jarním prezidentským volbám se teprve teď začíná schylovat, ale Francie jim nechutně a řekl bych i nezodpovědně věnuje celou svou politickou kapacitu už druhý rok! A není to proto, že na příštím prezidentovi bude záležet vývoj země a vývoj Evropy. Je to proto, že to je politická hra. Že to nabízí každému fascinující vzrušení, sázkovou atmosféru. A to v mnoha rovinách. Dá se žít nejen tím, zda zvítězí socialistický prezidentský kandidát, nebo kandidát vládnoucí pravice. Dá se také vášnivě debatovat o tom, zda uvnitř vládnoucího Svazu za lidové hnutí (UMP) zvítězí Nicolas Sarkozy nad Dominiquem Villepinem; a v druhém táboře, u socialistů (PS), Segol&232;ne má zatím jak proti manželovi, tak proti všem dalším levicovým zájemcům o stěhování do Elysejského paláce obrovský náskok v získávání volebních preferencí. V opačném táboře, v UMP, je preferovaným „kandidátem na kandidaturu“ Sarkozy. A v tom základním soupeření - mezi UMP a PS - je teď možná potencionálním vitězem jarních voleb spíš Sarkozy než Royalová, ale když, tak jen velmi těsně. Třetí možnost, vítězství krajní pravice, za níž bude zřejmě čelním kandidátem na prezidentský úřad obvyklý Jean-Marie LePen, je o to nepravděpodobnější, že Le Penovi bere vítr s plachet Sarkozyho tvrdá imigrační (spíš antiimigrační) politika.
Jaká bude Francie s novým prezidentem a Evropa s novou Francií?
Nevypočítal jsem všechny kandidáty. Například „starý“ prezident, Jacques Chirac, o svých záměrech na znovuzvolení mlčí. (A dobře dělá, teď právě není v oblibě). A v PS se znovu připomíná Lionel Jospin. Když se ale omezíme na Royalovou a Sarkozyho, můžeme zatím odhadovat jen jaká bude Francie se Sarkozym. Royalová svou politiku ještě ani pořádně nenastínila. Sarkozy hodně naznačil před dvěma dny. Na základě jeho projevu na „letní univerzitě“ UMP se dá říci, že se Sarkozym v čele bude Francie v evropské politice pragmatičtější, nebude mít tolik pochopení jako dosud pro velké cíle Unie ve světovém ringu, bude si ještě víc než dosud hledět vlastních zájmů, přičemž ovšem Sarkozy může překvapit tím, že národní zájmy uvidí jinde než jeho předchůdce. Je vyhraněně liberální, a v tomto ohledu by asi Francii hodně změnil. Nemá smysl pro zavedené modely sociálního zaopatření. V domácí politice je snad ve všech ohledech pro „převrat“ (la rupture) - zpřetrhání vazeb na tradiční schémata francouzského poltického myšlení).
Jinak se ovšem hlavně vymezuje proti mainstreamu, hlavnímu proudu francouzského konzervativního myšlení. Ale to je vše. Vymezuje se proti Villepinovi a Chiracovi, ale nedefinuje se. Aspoň ne příliš přesně. Nedá se říci, kam povede Francii, protože ji, jako pragmatik, povede ad hoc. Podle momentální potřeby. V imigrační politice začal, coby současný ministr vnitra, s deportacemi cizinců bez povolení k pobytu (les sans papiers). Nezastavil se ani před rodinami se školními dětmi. Jenomže dítě školou povínné je ve Francii tabu! To nelze jen tak poslat šupem někam, kde se stihlo tak akorát narodit. Zvedla se bouře občanského odporu a Sarkozy ihned vyhlásil výjimku pro několik tisíc rodin s dětmi.
Sarkozy prohlásil - ne tak dávno - že by v EU vetoval dotace členským zemím, které mají nižší podnikovou daň, než je unijní průměr. Když jsem chtěl, aby tuto ne právě liberální hrozbu v televizním rozhovoru v Praze vysvětlil, popřel ji. A řekl dokonce, že ani není pro nivelizaci podnikové daně v EU. Co se tedy o něm dá říci s jistotou? V každém případě to, že to není konvenční politik. Nebude představitelem nějakého už zavedeného modelu. Bude zavádět svůj vlastní. A bude přitom razantní. (Ale jen pokud to stále ještě bude vzbuzovat obdiv, až bude prezidentem.) Bude těžko odhadnutelný. Pak ovšem bude taková i Francie, stane-li Sarkozy v jejím čele. Zatím se ovšem vůbec nedá prorokovat, že právě on prezidentské volby napřesrok vyhraje. I když stále hlubší rozkol ve špičce socialistické strany mu k tomu v této chvíli dává šance.
