Prý: „svět mýma očima". Tak to bych měl psát o tom, co jsem viděl. Toho zase není tak moc. Ale něco přece. Už dost dlouho jezdím na reportážní cesty do Francie. Tak se přidržím aspoň svých konkrétních zkušeností. Aspoň pro jakýsi start ke komentáři. Když mám co dělat v Paříži, ubytovávám se v posledních letech sveřepě ve čtvrti Pantin. Už i pro televizní štáb je to - familiérně - "Pantinka". "Budem zase spát na Pantince?" - to slyším, když sedáme v garážích zpravodajství do auta. "A zbude nám čas aspoň na jednu večeři v Titaniku?"
Titanik je kurdské bistro v ulici, kde byste neuhádli kontinent, natož město, kdyby vás tam přivezli se zavázanýma očima. Z hotelu na ulici vyjdete skoro rovnou na trh - jako do damašského súku. V minulých letech jsme tam natočili víc než polovinu obrázků, které jsem pak použil v reportážích o nejrůznějších aspektech soužití etnických komunit ve Francii.
Tam chcete jít s kamerou!?
Pantin je vlastně samostatné město. Stejně jako Saint-Denis, Bobigny a všechna ta ostatní předměstí, která jsme jedno po druhém vyjmenovali ve zpravodajství loni v listopadu, když se na ně z Clichy-sous-Bois šířila jiskra nepokojů a kdy v nich hořela auta, sklady a nakonec i školy.
Na začátku letošního února jsem navštívil v Pantin radnici. Bylo to těsně před vypuknutím dalšího napětí, které mohlo na předměstích opět roznítit požár. Ale v ten den byl ještě klid. Přesto mi zástupce starosty naléhavě doporučil vůbec nevytahovat kameru z auta na nejživější křižovatce jeho města. Naivně jsem se mu totiž svěřil s tím, že právě tam hodlám druhý den natáčet, jako ostatně pokaždé, neboť jeho město ke mně bylo vždycky vlídné a už vím, že… Prý nevím. Leccos se změnilo. I výraz v tváři pana místostarosty se najednou změnil.
Na tu křižovatku jsme se s kamerou stejně za pár dní vrátili. To už ta příslovečná jiskra podpálila kvůli karikaturám Proroka půlku muslimského světa a my potřebovali obrazové svědectví z francouzských předměstí. O tom, že Pantin žije svým životem. Aspoň tak jsem to viděl „mýma očima“ (já vím, že „svýma“) a chtěl jsem to sdělit do Prahy. A tak jsme opět kameru vynesli z hotelu, jako kdykoli předtím, natočili ten trh, ke kterému by se hodilo slovo kosmopolitní, kdyby to zboží vybírali lidé o mnoho společenských tříd výš než ti z „Pantinky“. Nakonec i „stand-up“ jsme natočili, což znamená minuty totální bezbrannosti kvůli totálnímu soustředění na vlastní práci. Muselo to vyjít aspoň napotřetí, když ne napoprvé! Protože dlouho tam stát s kamerou na rameni - a před kamerou s mikrofonem - mezi lidmi,kteří se začínali ptát a mít „připomínky“, ne zrovna přátelské, to bylo možná přece jen riziko. O „sympatiích“ místních lidí k televizním štábům a vůbec k práci médií na „jejich“ území už nás poučil listopad. A teď ten místostarosta…
Daleko od Paříže, ale ne zas tak daleko od Clichy-sous-Bois
Natočili jsme "v předměstském vnitrozemí” za Porte de Pantin a na podobných místech s Toníkem Mittelbachem i tentokrát dost záběrů, ale s pocitem mnohem větší stísněnosti než kdykoli předtím. Aféra kolem karikatur Proroka Mohameda a jejich uveřejnění ve France-Soir a pak ještě v Charlie-Hebdo mě prostě přinutila vrátit se do prostředí etnického či náboženského napětí, vrátit se k problematice, kterou jsem už považoval za zpracovanou. Ještě dlouho nebude! To jsem pochopil, když jsem při práci cítil, jak pronikavě se v posledních letech měnila atmosféra na okraji Paříže.
Není to tak dávno, co jsem napsal, že „Paříž je sevřená prstencem chudinských předměstí“. Myslel jsem to metaforicky, literárně. Když jsem stál před kamerou přímo před kurdským bistrem Titanic, připadalo mi to sevření docela opravdové. V souvislosti s požáry, které nevypukly ani v Pantin, ani v Bobigny či v Clichy- sous-Bois, ale v metropolích muslimského světa. Daleko od Paříže. Ale ne dost daleko od Pantin, Bobigny a Clichy-sous-Bois!
V tom je možná odpověď na to, proč Paříž a Evropa nevyslovily - možná i vy jste nad tím zaraženi - tu jedinou správnou odpověď na devastaci zastupitelských úřadů, šlapání po vlajkách a ohrožování Evropanů. Tou jedinou správnou odpovědí bylo trvat na nápravě, na náhradě a na omluvě vlád. A trvat skálopevně na evropských hodnotách. Jsou možná ty nejcennější, které ještě západní svět má.
P.S. Kdybychom se byli dostali na tu večeři do Titaniku, a kdybych si byl zase po dlouhé době popovídal s těmi Kurdy… kdo ví, možná bych to byl dneska napsal trochu jinak. Nebyl čas, tak píšu jen to, co se dalo vidět „mýma očima“. A pak to, co asi cítíme všichni. Evropa řekla, že má pochopení pro uražené náboženské cítění muslimů. Neřekla, nebo aspoň neřekla dost nahlas a do celého světa, že nemá a nebude mít pochopení pro zběsilé reakce davu a provokace vlád. (Neřekla to taky mimo jiné proto, že pořád ještě nemá jednu hlavu a jedna ústa.)
