Tak si lámu hlavu, jak to udělat, abych nepsal pořád o Evropě. A když už zase o Evropě, tak aby to nebylo tak školometské či kazatelské (Evropa nesmí, Evropa musí….) jako vždycky. Jestli se mi ani tentokrát nepovede prolomit začarovaný kruh zahraničněpolitických priorit a vlastních stereotypů, tak mi to promiňte.
Rány evropské integraci
Evropa už letos dostala dvě. Tedy, když nepočítám výsledek dvou referend o evropské ústavě za dvě rány, ale jen za jednu. Za druhou takovou ránu se - aspoň v první chvíli - považoval nerozhodný výsledek německých voleb. Zdálo se totiž, že Německo nedostane takovou vládu, která by největší evropskou ekonomiku znovu postavila do první linie evropské obranné fronty proti… no, prostě proti všem rizikům dnešního světa, ale také proti rizikům současného - zcela zjevného - oslabování evropské soudržnosti. Teď by se dalo říci, že velká koalice, ke které se v Německu asi schyluje, by mohla mít šanci obnovit postavení Německa v Evropě a přispět k obnovení soudržnosti v Evropské unii. Rána by byla odvrácena.
V poslední chvíli se, jak se zdá, povedlo zažehnat třetí letošní ránu prestiži Evropské unie a její soudržnosti. Málem jí Unii zasadila neschopnost jejích členů dohodnout se na podmínkách zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem. Doufejme, že tahle rána nedopadne ani na konci těch deseti či kolika let rozhovorů. Francouzský prezident např. v úleku z výsledku referenda o ústavě slíbil národu, že bude moci v referendu rozhodnout také o tom, zda Turci - i když vyhoví všem pětatřiceti kapitolám přístupového procesu - budou smět do EU. Takovéto chaotické signály nedezorientují jen Turky. Bohužel dávají najevo celému světu, že EU není momentálně schopná mluvit jedním rozumným hlasem a říkat jednoznačně ano, ano, ne, ne. O evropské ústavě také dodnes nevíme, zda „čas na reflexi”, který si Unie dala, nemá být jen časem na napsání nekrologu. Či v lepším případě, časem na hledání jiného řešení, než jakým měla (nebo snad ještě má) být ústava.
Ale když už jsem vyslovil termín „jiné řešení”, měl bych honem zažehnávat čtvrtou ránu, která by ještě letos mohla na Evropu pětadvaceti dopadnout. Francouzský ministr zahraničí Douste-Blazy i francouzský superministr Nicolas Sarkozy to „jiné” řešení vidí v něčem, čeho jsem se nahlas bál už v přímém vstupu z Paříže do Událostí, komentářů v okamžiku vyhlášení výsledků francouzského referenda o ústavě.
Europe à la française?
Řekl jsem tehdy, že se dá čekat rozklížení vnitřních vazeb v EU a pokusy o utvoření dvourychlostní Evropy. A tohle jsem si přečetl v Le Mondu před týdnem (24. září):
Pan Douste-Blazy chce evropskou ”avantgardu”
Francouzský ministr zahraničí se vrací k myšlence „pevného jádra” EU
A 27. září v jednom podtitulku rovněž v Le Mondu:
Předseda UMP (Nicolas Sarkozy – předseda vládnoucí strany, pozn. Z. V.) se vyslovil pro vytvoření „skupiny šesti”, jež by byla motorem.
A v textu článku: Zatímco ministr zahraničí Douste-Blazy hájí myšlenku evropské avantgardy deseti (původních zemí EU), pan Sarkozy dává přednost skupině šesti (Francie, Německo, Španělsko, Itálie, Británie a Polsko), jež by byly lokomotivou EU.
Dodám jízlivě, že ne proto, aby se ti ostatní vezli, ale aby zůstali v nějakém jiném vlaku, který pojede pomaleji. Neboť v té avantgardě (Le Monde 24.9.) by měla integrace pokračovat rychleji než ve zbytku Unie. A to integrace např. ve společné obraně a zahraniční politice, ve výzkumu, v rozpočtové a daňové politice a v hospodářské politice. Že s tímhle přicházejí zrovna politici země, která ten evropský vlak letos pěkně zbrzdila a v jednom aspektu (ústava EU) dokonce zavedla na slepou kolej, to mě opravdu udivuje!
Pan Philippe Douste-Blazy přijíždí ve čtvrtek do Prahy. Jestlipak bude chtít na české půdě vysvětlit, proč ve své evropské vysoké matematice nechce počítat do pětadvaceti?
