Kdo vyhrál? Že by "zdravý rozum"? Jako tehdy, ve dvaašedesátém, když do této fráze - "vyhrál zdravý rozum" - Chruščov zabalil fakt, že tváří v tvář akutnímu nebezpečí rozpoutání jaderného konfliktu s Amerikou zavelel ke stažení ruských raket z Kuby?
Svět podle Zdeňka Velíška (133)
Profesionální armády v asymetrické válce
Válka mezi Izraelem a Hamásem byla asymetrická. Střetly se v ní v nerovném poměru sil izraelská pravidelná armáda na jedné straně a militantní ozbrojenci Hamásu na straně druhé. V asymetrické válce vede vlastně každá z obou bojujících stran jinouválku. A někdy, jako teď v pásmu Gazy, si každá z obou stran může nakonec myslet, že zvítězila. Ozbrojenci Hamásu rozhodně neporazili jednotky pravidelné izraelské armády o mnoha tisících mužů disponujících veškerou výzbrojí a výbavou pro opravdovou válku konvenčního typu, jaké se vedly ve dvacátém století. Ovšem i ve dvacátém století byla už například vietnamská válka asymetrická. Pouze jedna strana - americká - vrhla ve Vietnamu do bojů silné vojenské jednotky, podporované mohutně letectvem a dělostřelectvem. Vietcong, na druhé straně, byl většinou neviditelný, zákeřný, útočil ze zálohy, a řídil se improvizovanou, ale důmyslnou ché guevarovskou taktikou partyzánské války. Ve Vietnamu strategie konvenční války selhala. Naopak taktika partyzánské války se tam v boji proti číselné přesile i proti nejmodernějším zbraním osvědčila. Válku tam nerozhodla mohutná palebná síla, letecké bomby, napalm nebo orange agent, plyn, který ničil vegetaci, aby odhaloval pohyby vietcongu v terénu. Zvítězila strategie pastí, podzemních chodeb, a boje ze zálohy, pro kterou Američané vymysleli termín „hit and run“.
Asymetrická válka má také pro každou z válčících stran jiná časová kriteria. George W. Bush zdánlivě vyhrál za pouhých pár týdnů svou válku s Al Kájdou a s Talibanem v Afghánistánu v r. 2001, ale NATO ji za něho vede ještě dnes! Přitom mnoho odborníků už pochybuje, zda se dá vojensky vyhrát (například v říjnu 2007 v Praze, generál James Jones, dnes Obamův bezpečnostní poradce). V asymetrické válce může ten silnější (měřeno početností a výzbrojí) říci, že vyhrál, jen když soupeře zničí beze zbytku. Ne, když ho jen rozpráší. Také v irácké válce vyhlásil Bush vítězství - téměř beze ztrát - hned po obsazení Bagdádu. Tisícové ztráty přišly až „po vítězství“.
V Libanonu v roce 2006, kam poslala mohutnou pozemní sílu izraelská vláda, aby rozdrtila Hizballáh, nevyhrál na první pohled nikdo. Mezi válčící strany se nasunuly mírové sbory OSN. Ale v asymetrické válce, jakou byl i tento ozbrojený střet mezi ozbrojenci islamistického hnutí a pravidelnou armádou, se přesto dá vítěz i poražený určit. Hizballáh nepřestal být pro Izrael i pro stabilitu politických poměrů v arabském světě hrozbou a ke konci jeho střetu s izraelskou armádou dopadaly jeho střely na izraelské území ve větším počtu, než byl ten, kvůli kterému se Izraelci odhodlali k invazi. Nezničit nepřítele beze zbytku se pro Izrael rovnalo prohře. Protože pro „slabšího“ z obou soupeřů platí v asymetrické válce, že přežít rovná se zvítězit.
Pořád stejně špatná válka proti terorismu!
V nekonečném izraelsko-palestinském sporu využil Hamás posledního - půlročního - příměří, které ukončil 19. 12. 2008, k tomu, aby se na asymetrickou válku dobře vyzbrojil a připravil. V lednu 2009 ji pak vyprovokoval. Raketovým terorem proti izraelskému civilnímu obyvatelstvu. Ale ani na vlastních lidech jakoby mu vůbec nezáleželo, nechá je pak umírat v izraelské palbě a pokračuje v ostřelování izraelského území raketami přesto, že bombardování a potom i pozemní invaze Izraelců představují pro civilní obyvatelstvo Gazy kruté utrpení a pro město Gazu dalekosáhlou devastaci. Hamás profituje z toho, že utrpení civilního obyvatelstva obrací světovou veřejnost, vlády i mezinárodní instituce mnohem více proti Izraeli, než proti němu. Izrael se ještě ke všemu dopustí několika fatálních omylů při výběru cílů, zasahuje nemocnici, centrálu a školu OSN a je opakovaně pranýřován řadou zahraničních osobností, kritizován vládami i Organizací spojených národů, a nakonec pod značným mezinárodním tlakem zastavuje palbu a jeho jednotky pásmo Gazy opouštějí.
V ten den se Hamás necítí poražen. Přežil a dál ovládá obyvatele pásma Gazy, dál blokuje mír na Blízkém východě, dál drží v šachu celou palestinskou samosprávu - a co je nejvážnější - kdykoli může znovu začít s raketovým terorem proti Izraeli. Řekl bych, že to tak dopadlo mimo jiné také proto, že vojenští stratégové Západu (kam pro tento účel řadím i Izrael) ovládají jen teorii konvenční války z dvacátého století. Učebnici opravdové války proti terorismu pro ně asi ještě nikdo nenapsal.