Jakkoli se to zdá absurdní, eurokraty vysněný evropský superstát může – jako bájný Fénix z popela – povstat z krize eurozóny. Nejvyšší představitelé Evropské unie podle německého deníku Die Welt chtějí už na červnovém summitu Evropské rady představit „cestovní mapu“, jež by měla vést k záchraně eurozóny cestou nejužší integrace. Jak deník upozorňuje, nejde o řešení, které by zahrnovalo celou unijní sedmadvacítku, ale jen 17 států platících eurem. Proto plán podle deníku nejen vyvolává kontroverze na německé politické scéně, ale může mít za následek i rozštěpení Evropy.
Superstát z krize nebo krize superstátu?
V utajeném projektu se angažuje skupina složená z šéfa Evropské komise José Manuela Barrosa, předsedy Evropské rady Hermanna van Rompuye, prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho a šéfa ministrů financí eurozóny Jeana-Clauda Junkera. Superintegrace Evropské unie má vedle strukturálních reforem a utužení rozpočtové unie spočívat ve vytvoření ještě dalších tří nových unií: fiskální, bankovní a politické. Teprve od propojené existence těchto tří unií, ještě přísnějšího dozoru nad rozpočtovým hospodařením a centrální rozpočtové autority v podobě evropského ministerstva financí, si unijní elity slibují zažehnání eurové krize. A konečně také plné ovládnutí těch států EU, jež se své národní suverenity dobrovolně vzdají a stanou se součástí nadnárodního superstátu řízeného z jednoho centra.
První ze tří nových unií – fiskální – je podle Evropské komise podmínkou pro zavedení společných dluhopisů. A tedy mechanismu, kterým by země eurozóny jako celek automaticky přispívaly na dluhy bankrotujících států. Naráží to ovšem na odpor Německa, které by jako nejsilnější ekonomika měnové unie garantovalo největší část dluhů.
Na vytvoření druhé – bankovní – unie nejvíce naléhá předseda EK Barroso, který v tom spatřuje záruku co nejhlubší integrace. Všechny země by podle něj měly dát své velké banky pod jeden přeshraniční dohled, což by Unii dávalo pravomoc uvalit ztráty na držitele obligací bez schválení národními regulátory. To rezolutně odmítá např. Velká Británie, jejíž ministr financí George Osborne vylučuje, že by se jeho země mohla stát součástí unie, v níž by daňoví poplatníci ručili za rekapitalizaci bank eurozóny, nebo ve které by britské banky byly pod dohledem unijního supervizora. Barroso, jenž hraje i o svou vlastní pozici, ovšem hrozí, že „buď Evropa učiní krok kupředu, nebo riskuje roztříštění“.
Třetí, z mocenského hlediska vrcholná – politická – unie, má jen jeden logický důvod: rozpočtový federalismus, po němž zachránci eura tolik touží, se neobejde bez federalismu politického. A ten má být završením procesu postupného ovládnutí životně důležitých funkcí národních států i koncem jejich politické samostatnosti. Účelově se ovšem pro politickou unii argumentuje nutností odstranit demokratický deficit v orgánech EU (pozitivní je, že se alespoň přiznává). Spekuluje se i o vzniku druhé komory Evropského parlamentu a spoléhá na větší ochotu občanů EU svolit k užší integraci, budou-li mít pocit lepšího zapojení do rozhodování EP.
Německá kancléřka Angela Merkelová, která před týdnem v televizi uvedla, že měnová unie by měla jít ruku v ruce s politickou unií (i za cenu dvourychlostní Evropy), dostala do potíží svého zatím nejvěrnějšího spojence – francouzského prezidenta. Nedávno zvolený François Hollande je v prekérní situaci, neboť domácí ratifikace reformy rozpočtového paktu pro něj představuje vážný problém. Nemůže totiž spoléhat na podporu významné skupiny socialistických politiků, kteří se už před sedmi lety postavili proti návrhu evropské ústavy. Nyní se Hollande obává krachu podobného tomu z roku 2005. Podle francouzského ministra pro evropské záležitosti Bernarda Cazeneuva institucionální reformy nemohou předcházet naléhavým odpovědím na krizi. „Francie podporuje sjednocení Evropy. Další posílení politické unie však podpoří až poté, co Evropská unie přijme zásadní opatření, která jí pomohou překonat krizi,“ cituje ministra agentura AFP. Ale ani v Německu koaliční partneři s Merkelovou nesouhlasí. „Úvahy o politické a fiskální unii jdou proti zásadním zájmům Německa,“ uvedl v Die Welt finanční odborník CSU Hans Michelbach. Berlín by se podle něj stal jediným plátcem fiskální unie. „Je to projekt plánované ekonomiky prováděný shora, který není demokraticky legitimní,“ prohlásil finanční expert FDP Franz Schäffler. „Vznikne tím zadními dveřmi evropský superstát,“ dodal.
Na těchto výhradách je zajímavé také to, že poukazy na podobnost projektu centrálně řízené ekonomiky s absolutistickým molochem někdejší RVHP, které, pokud byly pronášeny konzervativními politiky, byly odmítány jako fantasmagorie, nyní běžně používají už i liberálové. Zcela zásadní ale je námitka, že pokud se pro federalizační vize nepodařilo získat evropské občany ani v době, která byla evropské integraci příznivější, bude to přinejmenším extrémně obtížné v době krize. Povzbudivý není ani stálý pokles obliby EU u evropských občanů a naopak narůstající přesvědčení, že viníkem krize je vedle rozhazovačných vlád právě Evropská unie. Např. ve Francii si podle průzkumu washingtonského Pew Research Center 59 % občanů myslí, že za krizi může vláda a 37 % to klade za vinu EU. V Polsku označuje unii za původce krize 28 % Poláků a vůbec nejvíce – téměř 40 % občanů vinicích z krize EU – vykazuje Česká republika.
Protievropské trendy v Česku potvrzují i výzkumy společností STEM a Člověk v tísni. Podle průzkumu STEM se vůči českému členství v EU staví negativně dnes už výrazná nadpoloviční většina obyvatel a v případě opakovaného referenda o vstupu by Češi na rozdíl od referenda před devíti lety hlasovali záporně. Ostatně ani v r. 2003 nebylo „ano“ pro vstup do EU nijak oslnivé; nebyla to slavnostně vyhlašovaná „drtivá většina“, ani oficiálně prezentovaných 77,3 % českých občanů, ale jen méně než polovina oprávněných voličů, totiž necelých 43 % občanů. Tím obtížnější by za dnešní krizové situace bylo najít většinový souhlas pro dalekosáhlou změnu vstupních parametrů, de facto znamenající předání veškerých důležitých pravomocí Bruselu. A nevypsat referendum o všech Bruselem požadovaných uniích by si mohla dovolit snad jen vláda, která by se nebála čelit obvinění ze zrady národních zájmů.