Ať o to stojíme či nikoliv, různými formami jsme upozorňováni na volbu "Rok stromu 2007“ a nyní už i víme, že bychom mohli hlasovat pro vybrané finalisty. Je úlevné (a působí to jak tišivé pohlazení), že se přece jen objevují podobné soutěže a ankety. A nejen ty často nabubřelé a provázené agresivní reklamou o nejhezčí dívku, popřípadě nejhezčí ženskou část, ale také o nejlepšího manažera, bankéře, kopálistu, hokejistu, nejpopulárnějšího zpěváka, nejpovedenější auto – prostě o vše, co může být nějakým způsobem aspoň pro nějaký okruh lidí zajímavé a co také přitáhne dostatečně silné sponzory.
Že sláva takovýchto vítězů mívá jepičí život (když odhlédneme od abnormálních úkazů zvláště mezi "věčně zelenými” slavíky a slavicemi), to nemusíme zdůrazňovat. Navíc, jaký to má užitek?! Jen aby se za rok dostalo na výsluní nové jméno a to staré pomalu či rychle upadalo v zapomnění, kam leckdy také patří a snad i dříve patřilo. Přiznávám se, že mně je volba stromu roku o mnoho sympatičtější. Ale neubráním se otázkám, které mě v této souvislosti napadají: Co je kritériem, podle čeho vybírat a hlasovat? I když je zdůvodňováno, jak jsou pro nás stromy důležité, přece se nehodnotí ten nejvýkonnější v množství zachycené vláhy, ochlazovaného vzduchu, výroby kyslíku, zpevnění půdy… Ne. Ta kritéria jsou značně subjektivní. Někdy jim napomáhají historická fakta či tradované legendy (kdo význačný pod kterým stromem kdy tábořil), samozřejmě jejich velikost a majestátnost, impozantní věk či celkový umělecký dojem. Nejsou však některé věci jen módní záležitostí?
Zdá se, podle procenta zastoupení mezi finalisty, že letos „frčí” lípy… Inu, móda má svá nevyzpytatelná pravidla. Patrně k úspěchu lip přispívá, když vlastenecky mužný tenor procítěně zazpívá: “Ó vy lípy, ó vy lípy…,” a rozhodně jim neublíží ani ten nejsnadnější rým s tak ryze česky frekventovaným zařízením: lípy – pípy. Kdo ví, zda by však lípy neměly být diskvalifikovány, protože jejich symbol se objevuje v podobě stylizovaných listů na našich národních emblémech, potažmo i bankovkách, a to by se dalo hodnotit jako velmi vtíravá reklama… Nu, počkáme, zda rok 2008 nebude preferovat třeba duby či břízy.
Ale kdyby se dávaly hlasy ryze podle osobních hledisek, jistě by se v soutěži mohly objevit překvapivé nominace: strom, pod kterým jsme si dali první políbení, pod nímž sedával děda se strejdou, možná i strom, který jsem ve smyku těsně minul a jsem vděčný (a živý), že nevyrostl o kousek dál… Na někoho zapůsobí dokonale tvarovaná koruna, na jiného pokroucený kmen a zulámané větve, které svědčí o bojovné touze žít, růst, vytrvat. Jiný zase přihlíží jen k tomu, kolik švestek se na něm urodí – prostě, míchají se hrušky s jabkama (vím, že správně by mělo být: s jablky), pardon, hrušně s jabloněmi.
Rok Stromů
Tuto trochu úsměvnou soutěž ale přijímám s vděčností, že je naše pozornost poutána k tomu, co je skutečně důležité, co náš život nejen umožňuje, ale i zkrášluje a obklopuje jej nenapodobitelnou krásou, která se nikterak nepodbízí, nevytváří rafinované zástěrky nějakých svých nedostatků, ale prostě JE, existuje. A kdo ten půvab a vznešenost nedovede vidět, tomu prostě není pomoci. Budiž mu útěchou, že i tak jsou pro něj stromy užitečné. Na dřevo však až na posledním místě.
Nejde asi o to, který strom letos vyhraje. Jak je takový pokus o sestavení žebříčku skutečně vratké počínání dokládá skutečnost, že jeden z horkých favoritů, stolanský javor, padl k zemi vinou silné bouře hned následující den po té, co byl vybrán mezi finalisty… Důležitější ovšem je, abychom nejen letos, ale v celém svém životě na stromy nepřestali s vděčností a ohledy myslet. Na ty nádherné, vzrostlé, mimořádné, ale i na ty nejobyčejnější, které ještě stojí navzdory nepřízni osudu, rozšiřující se sítí dálnic, obchodních řetězců, ohavných hangárů průmyslových zón… Abychom si s úžasem a obdivem povšimli těch, které ještě na svých cestách můžeme potkávat, ale abychom mysleli i na ty stovky stromů, které kdesi ve vyprahlých krajinách hoří, které padají k zemi někde v amazonských pralesích, které jsou vyváženy za peníze, které nemohou nahradit jejich celkovou hodnotu, která nejde přepočítat na peníze.
Kdo? Co? Komu?
Naše chvastounství je skutečně nabubřelé… Vynášíme soudy o kde čem, stavíme se do role těch, kvůli nimž a pro něž je všechno. Zapomínáme, že to nejsme my, kdo by světu a životu byli příliš k užitku. Osobujeme si právo posuzovat to, co roste bez ohledu na nás a na to, zda my pro to něco uděláme, zda jsme se o to zasloužili. Leckteré z uvedených stromů byly již vzrostlé desítky ba stovky let, než jsme my sami vyrostli z dětských střevíčků. A kéž by tu byly ještě desítky let po tom, co my tu zaručeně nebudeme. A podle svých možností porostou dál, i když již ceny budou rozdány, když zmizí s metra a jiných ploch poutače na volbu stromu roku 2007, ony budou na svých místech stát bez ohledu na naše hodnocení – a přece k našemu užitku i potěšení. Ti vítězové, i ti poražení, i ti nikdy nenominovaní, a přece všichni nenahraditelní.
