Vladimír Mlynář je bývalý šéfredaktor Respektu a, přiznávám, taky kamarád můj i velké části dnešní redakce. Takže žádná velká objektivita se konat nebude: je fakt skvělé, že se mu stát omluvil za čtyři roky zkaženého života, kdy ho tahal po soudech a jednou ho taky málem poslal na pět roků do vězení. (Mimochodem, co asi tak dělá soudkyně Slepičková, která ho tehdy v lednu 2007 odsoudila? Má se fajn, netrpí třeba nějakými výčitkami svědomí nebo tak? Vrátí se po mateřské dovolené normálně do své funkce?).
Vladimír vyhrál – a pro duševní klid plaším myšlenky na to, jakou roli v tom hrál fakt, že je aktuálně šéfporadcem premiéra Jana Fischera. Ale kolik dalších lidí, s nimiž si šlendrián (v lepším případě) nebo kýmsi motivovaná aktivita policie a žalobců nepěkně zahrály, mezi námi dodnes zoufale chodí a přemýšlí, kdo a proč jim zničil na několik let kariéry a rodiny?
Právě před deseti lety policie zatkla Zdeňka Macháčka, šéfa legendárního protimafiánského zásahu u Holubů z roku 1995 – prý vydíral jakéhosi celníka. Tři měsíce ve vazbě, další dva roky čekání na soud, který skončil ještě před rozsudkem: státní zástupce obžalobu stáhl, protože to byla od začátku zločinná a vykonstruovaná pitomost, evidentně objednaná lidmi, kterým kdysi policie překazila na Smíchově večírek. Macháček, který z čirého idealismu nastoupil k policii po listopadu 1989, už bez ideálů odešel kamsi do banky. Žalobci, chlapíci z inspekce, ti všichni zůstali, dělají dál svou práci. Omluvy se Macháček nikdy nedočkal, když jsem se ho nedávno ptal, proč o ni neusiloval, jen tak prohodil: „Prostě jsem se na to už vykašlal.“
Já se mu tedy nedivím. Asi bych udělal totéž, kdyby se někde kolem náhodou nezjevil někdo jako anarchista ve výslužbě Jakub Polák nebo excentrický narušitel všeobecného poklidu John Bok a jeho spolek Šalamoun. Kdyby vám tihle výstředníci zavolali tip na reportáž, za pět minut budete mít jejich zapáleného boje za pravdu plné zuby. Jenže kdyby se chtěli někdy zastat právě mě, vím, že nikoho opravdovějšího neseženu. Což mě vůbec neuklidňuje, protože těch případů je trochu moc: Uzunoglu, Jourová, Hrubant, Smrček, CzechTek… O všech už Respekt psal a stejně jako já se už pak málokdy zajímal, co takové „přehmaty“ způsobily, kdo si je odskákal, koho to ještě zajímá?
Nechci ale končit tak pesimisticky. Tuším totiž, že na cestě už je další omluva. Dá to sice fušku, ale myslím, že se Jiří Čunek nakonec taky dočká.
