Kolikrát jsme v poslední době slyšeli frázi, že se nemá míchat sport a politika? Ať už během olympijských her v Soči, nebo teď u příležitosti hokejového šampionátu v Bělorusku? Ale vrcholový sport přece JE politika – ať se nám to líbí, nebo ne. Za studené války to dokonce byla vysoká politika – sportovní klání nahrazovala do jisté míry ozbrojený konflikt mezi Východem a Západem a porazit soupeře z druhého tábora bylo vnímáno pomalu jako vítězství na frontové linii.
Platí a platilo to i mezi jednotlivými státy. Když Írán porazil Spojené státy ve fotbale, vypukla v Teheránu euforie, a když to Čechoslováci v hokeji nandali sovětské sborné, celý národ to přece vnímal především jako pomstu za okupaci. A politika se prolíná do sportu dodnes. Nechodí se snad premiéři nechat polít šampaňským do hokejové šatny? Nefandí snad prezidenti na tribunách, kde je průběžně po celý zápas zabírají kamery (a vidí i miliony lidí u obrazovek)? Neblahopřejí snad královny osobně k zisku medaile? Nevyvolává snad fotbal mezi Tureckem a Německem spíš debatu o přistěhovalcích než o výsledku? A co měla Rodmanova lednová basketbalová exhibice v Pchjongjangu společného se sportem?
Pořádání velkých sportovních akcí vždy bylo a je věcí prestiže. V totalitních státech to platí několikanásobně, protože monstrózní show dokáže nasadit klapky na oči a zakrýt všechno, co nemá být vidět a slyšet. Nacistický Berlín 1936 přece byl velkolepý a garantuji, že kdyby se olympijské hry pořádaly dnes třeba v Severní Koreji, bylo by to představení, jakému by nebylo rovno – nechyběly by ani davy šťastných Severokorejců a potěmkinovská města jako z cukru.
Žádné proklamace a vlažné protesty proti porušování lidských práv prostě nepomohou, dokud se budou velké sportovní akce pořádat v totalitních zemích a všichni namísto bojkotu budou pět chválu na to, jak perfektně to tam mají zorganizované. Argument, že během studené války se pořádaly hokejové šampionáty i v Československu (i jinde za železnou oponou) a také nikdo neprotestoval a nebojkotoval je, není namístě. Velký smysl by to tehdy totiž nemělo: svět byl rozdělen na dva tábory a jen málokoho napadlo, že to tak nebude napořád. Vzpomeňme na trapné bojkoty olympijských her v Moskvě 1980 a v Los Angeles 1984. Hry se konaly i tak, protože každá ze stran měla dostatečnou sílu na to, aby je bez problémů pořádala i bez účasti té druhé. A navíc si obě jako kompenzaci udělaly jakési vlastní truc-olympiády: Liberty Bell Classic v roce 1980 a Družba 84 o čtyři roky později.
Ve sportu i v politice platí, že prázdné fráze jsou zkrátka k ničemu, pokud nenásleduje akce. Masivní sportovní bojkot Jihoafrické republiky přece také velkou měrou před čtvrt stoletím přispěl k pádu apartheidu. Kdokoli ze sportovců se tam objevil, sklidil nečekaně tvrdé pohrdání i trest. Protestovat proti porušování lidských práv v Bělorusku a jet pak do této poslední evropské diktatury hrát hokej je stejně pokrytecké a alibistické, jako když se v březnu během velké ceny Malajsie pietně polepily monoposty a helmy nápisy ve smyslu „modlíme se za let MH370“. Pokud chceme vyjádřit smutek, pietu a úctu vůči místnímu obyvatelstvu, nejeďme. Pokud chceme vyjádřit protest, nehrajme. Bolí to, stojí to spoustu peněz – ale jde to. A funguje to – i když třeba ne hned.
